Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 24.10.
Nina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 
14.číslo   
 15. 
   16.číslo

               

  
  
 
 

 

 

 

Ondrej Kern; „pukne ticho větu“

 

 

Před lety mi jeden básník řekl, že „příliš častým psaní o řeči se autor vydává na tenký led, neboť se tím vystavuje možnosti podezření, že mu chybí téma“. Představil jsem si to tehdy následovně: povídám si s neznámou ženou a od první chvíle se ji pokouším vtáhnout do jakéhosi podivného metarozhovoru, v němž vymezuji hranice vyslovitelného, žasnu nad zázrakem řeči, anebo, naopak, naříkám si nad nedostatečností slov atd.,  ale ona, stále ještě doufajíc, že nechám zázrak řeči promluvit konkrétními obsahy, jen s obtížemi zakrývá únavu, která v ní postupně narůstá.

 

A právě slova onoho nejmenovaného básníka se mi opakovaně vybavila, když jsem se pročítal staršími texty Ondreje Kerna. Například báseň A to tu (hned v několika ohledech typická): Když jsme šli větu / po větě dolů, zdály se / cesty tak nevýslovné / v mlze. A to tu / nezůstane…? Za lesem / pták skřípne / slovo utržené / ve tváři-textu.Tematizace jazyka je zde  zcela zjevná, přičemž ruku v ruce s ní se zde ohlašuje i další téma – čas (v několika textech tematizovaný taktéž). Dá se říct, že linie jazyk — čas — dva lyrické subjekty jako páteř prostupuje většinou raných textů Ondreje Kerna. Je patrné, že autor ví, jak snadné je na této linii upadnout do patosu. Tomuto nebezpečí čelí především „uzlováním svého básnického jazyka“, kdy všudypřítomné přesahy syntaktických segmentů do následujících veršů umocňují víceznačnost obrazů (Jen jeden příklad za všechny: Obočí zaražené v půlce / něhy. První verš, takřka triviální, evokuje celkem jasnou a konkrétní představu. Situace se však mění ve chvíli, kdy se verš přesahuje a  jeho význam je nabohacen slovem „něha“ – vzniká tak genitivní metafora, která posouvá význam prvního verše do obecné mnohoznačnosti.) Ozvláštněna je v mnoha případech i syntax jednotlivých veršových úseků – např. pukne ticho větu či, již citované, když jsme šli větu (zde se mi při četbě vybavilo Holanovo Mlčím vás, jabloně! a tmu jednu ležíme od téhož autora) anebo jinde – zhmatení jsme příliš ruce atd.

 

Proč ne. Osobně proti (osobním) jazykovým experimentům nic nemám. Ovšem nad staršími texty Ondreje Kerna se nemohu ubránit pocitu, že se za nimi ukrývá, mimo jiné, určitá tvůrčí bezradnost; anebo jinými slovy – básně mi občas znějí jako přerývané výkřiky z „tematické pasti nevyslovitelna“, do níž autor sám sebe lapil.

 

Ale abych nebyl pouze kritický… Je třeba ocenit autorovu místy invenční obraznost či práci s motivy (zejména hrana, hranice, dotyk), které se, citlivě včleňované do různých kontextů, vzájemně doplňují a částečně osvětlují.

 

Jistý zlom nastává od básně 01:14. „Jazykových schválností“ ubývá, obrazy se scelují. V některých básních sice ještě doznívá styl raných veršů (např. Kr.sand), ale obecně platí, že texty jsou pročištěnější, obrazy jsou lépe smyslově uchopitelné, co do témat  sice do značné míry korespondující s ranou tvorbou, ale zároveň schopné tematický rámec, do nějž byly dříve uzavřené (často takřka hermeticky), překračovat, či dokonce opouštět (např. v básni Kladenská).

 

Současnou tvorbu Ondreje Kerna řadím mezi to nejlepší, co Totem aktuálně nabízí. Obdivuhodná je především koncepčnost, s níž Kern píše své básně, a v neposlední řadě i vytrvalost, která se Kernovi zjevně úročí, neboť na textech je jasně patrný vývoj. 

 

 


 

Ondrej Kern

 

 

Přelety

 

Ohnuté lokty cestiček

a slova jako „tak…“

ohýbají trsy trávy rezavé.

Vlasy, možná.

Odpustíš andělovi, který se neptá?

A co?

A co už ne?

„Havrani,“ mlčíme

                 celá hejna 

 

 

 

Slitiny

 

Obočí zaražené v půlce

něhy. Praskliny

nebe v glazurách rána.

Stínidla, chvíle a lampy,

sklenice, dno a nic

v ploše půlhodiny hrana

kdy příliš jsme

nezhasínej

 

zhmatení jsme příliš ruce

 

nezhasni

 

 

 

 

Štětce (II.)


 

Za oknem táhnou štětce
stěhovavá skla - a linka
parapetu se pokládá
(dráždivá v oblouku)
opřená v opřených -
jako tma na peřinu.

 

Jak vyplašený had
nahota stéká, tak trochu
víš… on se v housloví
schovává tu a tam klíč
z klíčících

 

Lehce se zachvi
na krku štětec nůž
doteku rozkrojí
(tak jako hodným dětem)
polibek bez jádřince


 

 

01:14

 

Noc se omezila na pár světel,
trochu ulice a tím to končí.
Okno si na ráno chystá tytéž obrazy.
Trochu mene a trochu tekel
a trochu provazy.

 

 

 

Kladenská

 

Ráno své zmuchlané ornamenty
lepí do směru ptáků.
Jste jen Kladno a ty,
jenž pliveš. Vajgly na autobusáku.

 

Asfalt je tetovaný, taky.
Přibrala trochu v bocích,
ale když kotví mezi paneláky,
musí chtít, neboť v noci

 

cosi v ní chce muset.
V učňovské cukrárně za hotelem
jsou nakřivo špičky. "... nepřišel?"

 

Má lásko - dneska neustelem!
Zas přejíždíš prstem v autobuse
zapomenutou jizvu na břiše.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kratší rozhovor

 

Pohybem měkkým jako fotografie
ze sadu srovná se chladnoucí košile
do přihrádky. Řekni mi, dneska dopijem
to rybízové víno? Jako protilék

 

jako protijed. Jako protimluv ticha
přinášíš někdy sklenice průsvitnými
kroky. Už zbývají jen oči pro smích a
tenké proudy pod nevyslovitelnými

 

desetkrát rychle za sebou. Za sklem okna
je vidět něco z klíčů a slánky
před lampou. Jistá podrobnost na rozhraní.

 

Z utichnuvších kroků chodce nerozhodná
tma mrcha, kde nebyla, cupuje stránky,
vpila se? Rychle, jak líh, bez polykání.

 

 

 

Hranice

 

Příď člunu jako klín.
Dřevo se napřahuje do hodin
v čase vln. Pak ztichne

 

jak zvíře. Do hladiny
se odlévá detail rybích břich.
Kvůli moři

 

propukla síť v neutěšitelný pláč;
requiem, v termosce kafe,
stabat mater, kouříme, dance macabre.

---


Do rytmu á dva tři
rybičky hlavičky na prknech
zatančí.


V 17:10 byly za necelou
hodinu všechny páry
střevíčků protančeny.

---

Zvuk motoru jsme najednou
pochopili úplně
jasně. Nad bednou s masem

 

se žárovka zakousla
do večera. Příď člunu
se napřáhla a

 

mlčení ryb
překročilo
hranice rybářů.

 

Za kostel zabíhá náměstí
probodené uprostřed. V soše.


 

 

kontrasty

 

Nepřihořívá, nehoří. Cizí pocit.
Cizí pes. Neštěká. Nepokoušet?

 

Půjdeme? – Ne. Opakuji si z noci
podivné slovo: faustovština.

 

Kdo jdeme?
Kam jsme?
Žijeme odkud?

 

Ibuprofen? Bolest cizí hlavy
z cizího špatného vína.

 

Miláčku, líbala bych tě, dokud
je na tvých rtech rez tvá ryzí.

 

Ty?
Jiná.

 

 

 

losí

 

Když se los ukládá

k spánku, tak –

alespoň to říká Tacitus

- se opře o strom a spí

strom se zachvěje

los totiž

není

právě nejmenší

 

když opadá listí

už nejsou stromy

jen směry

větvené do nebe

 

tak začíná

veliké losí bdění

 

a losi trpělivě

vytrvale

s losí dobromyslností

 

vyčkávají

 

ve svých pokojích

se stropy

přesně

tak vysokými

aby se parohy

nezachytily.

 

 


 

  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter