Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 3.12.
Svatoslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 
14.číslo   
 15. 
   16.číslo

               

  
  
 
 

 

 

Živé město

 

„But the movie is not just about the adventures of these two characters. Its true protagonist is the place: Cidade de Deus. There are dozens of intertwined stories, revealing a whole new universe.“

 

http://cidadededeus.globo.com/english/sinopse_03.htm


 

 

 

 

 

 

 

 

   Když někdo řekne, že jde do města, většinu lidí napadne, že tam jde za někým nebo pro něco. Jít se „jen tak projít“, na to přeci máme parky a lesy, inu přírodu. Stejně tak, pohyb po městě je často vnímán jako pohyb odněkud někam, jako účelný. V přírodě, tam je to snad jedno, zvykli jsme si na to, že není nesmyslné bloumat lesem jen tak. Zkrátka, město považujeme za kulisy, ve kterých se odehrávají naše každodenní činnosti. Městský prostor jako by byl pasivní skříní, obří nádobou, do které někdo naházel banky, školy, autobusy a ze které vytahujeme právě to, co potřebujeme. Tento přístup souvisí se všeobecným trendem „překonávání prostoru“. Často říkáme, že prostor ve věku internetu, mobilních telefonů a letadel již nehraje roli. Je tomu ale skutečně tak? Děláme dobře, když jej přehlížíme?

 

Předně je třeba ukázat, že tato volnost je luxusem – jak ve srovnání s minulostí, tak při porovnání s jinými částmi světa. Víme dobře, že dříve například „něco znamenalo“ být z města nebo z vesnice, neboť mezi obojím existovala nerovnost. Lidé z vesnic měli často velmi omezený přístup k výdobytkům civilizace, jejímž nejen jazykovým základem jsou města. Tato nerovnost dnes panuje na většině planety. S rozvojem měst však přichází fenomén segregace. Tak například americká města jsou velmi poznamenána praktikou, které se říká redlining. Červenou čarou jsou na plánu města vyznačeny oblasti, kam není záhodno investovat. Vaše adresa vás velmi limituje při sjednávání půjčky, hypotéky nebo pojištění. Často je to také provázeno malou dostupností veřejné dopravy, lékařských služeb a škol. Kam to vede, víme z nedávných nepokojů na francouzských předměstích. Takové jevy jsou zatím u nás neznámé, a to nám dává opravdovou svobodu pohybu po městě – není třeba moc rozmýšlet nad tím, kudy chodíme. Ano, jsou místa, která „mají svou pověst“, ale skutečně se podle toho chováme, bojíme se tam jít, strachujeme se v nich o svůj život?

 

Volný pohyb je tedy výsadou menšiny, do které – troufám si říci – patří většina čtenářů včetně mě. Můžeme si městem chodit, jako by se nechumelilo, a nebát se, že nám někdo řekne" „Hej, co tady děláš!“ – takto bráněných „teritorií“ je celkem málo. Z tohoto pohledu by se, zejména o prostoru českých měst, Prahu nevyjímaje, dalo hovořit jako o homogenním, stejnorodém prostoru. Pakliže se význam ustavuje v diferenci, je homogenní prostor bezvýznamný. Snad proto je tak přehlížen – je všudypřítomný, neviditelný – samozřejmý.

 

Sledovat jej tedy není nutnost (neboť jej nemusíme překonávat), ale volba. Proč bychom to ale měli dělat? Proč se zabývat kulisami, když přeci hlavní je to, co se děje? Vybírám dva důvody: praktický a poetický. Ten první jsem již nastínil – nynější poklidný stav není pravidlem, ale spíše výjimkou (spojenou s přechodem českých měst do kapitalistické ekonomiky), a měli bychom tedy být na pozoru, ať jinými cestami nedojdeme tam, kde jsou USA nebo Francie. Poetický přístup, myslím tím zapojení představivosti a tvořivosti, by nejen mohl pomoci při sledování vývoje měst, ale zároveň by mohl rozvíjet i aktivnější přístup k prostředí, ve kterém žijeme. Nejde o vědeckou analýzu, ale o rozvíjení prožívání prostoru, nikoliv „v“ prostoru, jemný rozdíl, se kterým přišel Henri Lefebvre.

 

Mediálně řádně proslavený mediální analytik McLuhan kdysi řekl, že umělci jsou tykadly společnosti. Podobně mluvil Václav Havel o divadle jako o seismografu společenského dění. Města prý jsou, jak zase tvrdil sociolog Ezra Park, laboratoří pro výzkum civilizace. Zkrátka, pochopit, jak „město žije“ a jakým jazykem „mluví“, se může jevit jako poetická hříčka, vdechnutí života, ale nic nebrání tomu, aby nám takové „hraní“ poskytlo hlubší vhled do dnešního světa – ale hlavně, přimělo nás k uvědomění, v jakém světě (prostoru) chceme žít, jakou máme vizi, bez níž je komunální politika jenom technologií moci.

 

Umění a město, to je zatím především architektura, politicky je toto spojení reprezentováno „památkáři“, kteří jsou častou „překážkou“ investorům, jejichž cílem je z městského prostoru (omezený, vzácný prvek) vytěžit co nejvíce – neboť zisk je jejich legitimním cílem. Ale nejde jen o to – kolik toho chodec (nikoliv automobilista) může v městě spatřit, když se dobře dívá! Kde co mizí a nové se objevuje, jak se město mění například po povodních, kudy proudí – či začínají proudit – turisté. Nebo, kde se jak mluví, jak se mění (ztrácí, rodí) charakteristika lokalit. To všechno jsou věci, které se dají tvořivě sledovat, ať fotkou, básní nebo povídkou.

 

Není to až paradox, že s rozšiřováním měst jako by mizel „městský“ žánr? Kdo dnes přemýšlí o městě jako Baudelaire v Le Spleen de Paris (česky Malé básně v próze), Michal Ajvaz ve Druhém městě, Jiří Kratochvíl v Orfeovi z Königu nebo autor zfilmovaného Města bohů Paulo Lins? Není to výzva, udělat hlavní postavou místo? Myslím, že takové „hraní“ přinejmenším může docela zpestřit život ve městě. Alespoň já už Prahou nechodím tak, jako před přečtením Druhého města…

 

 

http://jansladek.ic.cz

 

 

 

  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter