Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 19.3.
Josef
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 
14.číslo   
 15. 
   16.číslo

               

  
  
 
 
 

Ladislav Zedník: Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly, Argo, Praha 2006, ilustrace Markéta Jelenová

 

___________________________________________________________________________________

 

 

Hlas čerstvě vylíhlý ze tmy


 

Čtenářům literárního serveru Totem je již delší dobu známa poezie Ladislava Zedníka, jehož prvotina se po různých peripetiích konečně dočkala vydání. Ohlas, který Zedníkovo vyzrálé psaní na Totemu vzbudilo, nesl snad všechny znaky konstituování silné básnické osobnosti. Jeho poezie byla přijímána s obdivem rozumějícím i míjejícím, vyvolala vlnu povrchního epigonství a stávala se opakovaně předmětem různorodého pochybování, při kterém mohla být nařčena prakticky z čehokoli. Kouzlo prvního setkání prostřednictvím tištěné sbírky je v případě nemála internetových čtenářů vyloučeno; přesto i pro ně může být Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly sbírkou překvapivou a v dobrém slova smyslu záhadnou. Neboť Zedníkova poezie, jakkoli o ní můžeme říci, že ctí tradici nebo že se vyznačuje soudržností, zemitostí a přísností, se veškerým přívlastkům spíše vymyká a stejně tak se vzpírá i jasnému uchopení nebo zařazení, a to i po několikerém čtení.


Graficky a výtvarně pěkně vyvedená sbírka, o niž se jedná, je především bohatá, bohatá ve svém vyjadřování, aniž by příliš košatěla, a ztrácela tak sílu. V průběhu příprav prošla mnohonásobnými změnami, starší básně ztrácela, přibírajíc nové, a postupně se rozčlenila do pěti oddílů s inspirativními názvy. Ty zahrnují celkem třicet devět textů různého stáří, textů samostatných-krátkých i dlouhých, které vytvářejí cykly, textů, které vycházejí z prostého, jednorázového zážitku, i takových, které se uchylují k obrazové abstraktnosti, místy dramaticky vypjaté. Názvy básní, někdy dokonce dvojité, naplňují různé funkce, většinou jsou však klíčem, který má soustředěnému čtenáři spolehlivě odemknout dveře ke smyslu. V čem spočívá ono výrazové bohatství? V podivuhodně vyváženém skloubení tří aspektů, které zřejmě představují základní možnosti básnického tvoření: metafory, symbolu a hry. Zní to až neuvěřitelně. Jak může prvotina něčeho takového dosáhnout? Nemáme před sebou jen navršený mýtus, k němuž autor sám, třeba nevědomě, mohl přispívat?


Původní ideje a myšlenky, jimiž je nasyceno Zedníkovo psaní, se neodehrávají v rovině vágního filozofování a mudrování ani nejsou zabaleny do toporných perifrází; jde o myšlenky ryze básnické, jejichž bytí je tedy v metafoře, v obrazu, jinak řečeno: které se skrze obraz odehrávají, prodírají do slabik a vět. Jak přesněji vystihnout pocit nepřítomnosti tváře druhého než básnickou paralelou („Tolik vody, / a hladina je jen iluze.“)? Jak jinak vykreslit s poklidnou pravdivostí drásavé rozpětí milostného vztahu než rozhovorem metafor, které pak vskrytu rozvedeme („Kdesi zbyl dol na sluneční kámen - / zatopený, až bolí to, // a Měsíc, říkám, to je člun, / ale naše cesty jsou sotva splavné - / ode mě k tobě / jen kamení.“)? K tomu je třeba připočíst, že Zedník vědomě pracuje s tím, čemu sám říká osobní metafyzika - zjednodušeně: s opakovaným užíváním a rozvíjením motivů, které určitým způsobem rozšiřují okruhy individuálního tvůrčího poznávání.


Jedná se například o posedlost strojovnami a stroji - tušením pevné danosti všeho ve světě (ozubené slunce, zážeh v hlasivkách vlčáka atp.), proti němuž se naopak staví východisko v podobě „Zastávek na znamení“, neočekávaných zásahů do každodennosti, drobných vytržení, vtrnutí a chvění, narušujících tíživou seřízenost dnů. Jinou fixní ideu představují dvojníci, ustavičné rození a zmírání, „opakování sebe sama“. Tyto motivy slučuje zvláštní představa všepohlcujícího plynutí, která se dá přirovnat k filmovému pásku: v každém momentu-snímku a na každém místě subjekt ponechává a ztrácí sám sebe, v každém dalším se znovu nalézá a rodí, a teprve uměle vyvolaný pohyb vytváří zdání kontinuity. Jako by se chtěl autor naklonovat do všech částic životního času - „Ale nebyl jsi inženýr, / co vymýšlel každé z mých těl (...)“ Nelze než dodat, že mystické zážitky, pro báseň pečlivě střežené, tvoří jádro řady textů, k němuž povrchem je právě obraz.


Pozorování, ať už vzešlé ze vzpomínek nebo přítomnosti, se neomezuje na pouhý nezúčastněný popis, ale je nerozlučně spojeno s tímto přísným zvažováním, mnohdy až konstruktérským. Nehrozí tedy, že by se texty ocitly na poli výčtu - někdy však dojde na prosté přímé pojmenování, které slouží k citlivému vykreslení situace. Symbolika, ze které sbírka vyvěrá, je do té míry křesťanská, až by se mohlo mylně zdát, že je Zedník autorem religiózním: najdeme v ní motivy přijímání, rybáře a stigmat anebo apostrofy Otce. K nim se přidává návratný motiv očí, kterými promlouvá nejistota vlastního těla a nedůvěryhodnost okolního světa: oči jsou zlomené, obrácené dovnitř a vysypané, oči jsou „nastřelené kuličky / do cizích důlků“, kterým „otvírám zrána rty“. Už nestačí dívat se. Je nutné domýšlet.


V domýšlení je také cosi z hry, která texty nenápadně prostupuje. Jakási tichá radost - nebo touha po ní - vede Zedníka k poklidnému rozvíjení metafory či vnitřního příběhu („A v nůžkách už nesídlí zabiják vlasů.“); k vlídnému přijetí skutečnosti, kterou pak podrobujeme laboratornímu zkoumání. Nejlepším dokladem takové vážné hry je přítomnost rytmizace, převážně daktylské, na jejíž rétorické vlně se Zedník rád nechá unášet, byť s chladnou sebekontrolou. Dochází pak k takovým pěkným nápadům, mezi něž patří třeba „spasitel slaměných světů“ (báseň Strašák).


Ladislav Zedník se zajímá spíše o zahraniční poezii. Konkrétně je mi znám jeho vztah k anglosaským autorům, a zejména slovinským, u nichž našel silnou inspiraci pro své básnické uvažování a také některé motivy, které ve sbírce dále rozvíjí (srov. básně Kajetana Koviče, Maji Haderlapové a Aleše Štegera v překladových antologiích). Přes vědomí vlastních schopností zůstává pokorný, v textech tíhne k pomalosti, a nelze-li věřit smyslům či slovu, pak k mlčení. Někdy přenechává hlavní postřeh druhé osobě, jejíž promluvu pak pouze fascinovaně komentuje. Z kontextu současné české poezie vystupuje do popředí ani ne tak jednotlivě zmíněnými rysy, jako spíš darem sloučit je všechny do hutné, a přesto živoucí struktury básně. Všeobecnou tendenci k impresivní miniatuře překonává mimo jiné zálibou v dvoudílnosti: několik textů má dvě nebo i vícero částí, které si navzájem odpovídají, chvilkový zážitek je pak povýšen na funkční součást celku, který přitom může být abstraktní a „strojový“.


Zahradou s jabloněmi a dvěma křesly vstupuje na scénu hlas, který napovídá, jak vyjít z určité bezradnosti; autor, který zbytečně neteoretizuje, ale tvoří. A hlavně: přichází básník, který nutí čtenáře přemýšlet, i když tím třeba způsobí nepříjemné pocity neporozumění nebo nepřístupnosti. Je to totiž něco, čemu jsme možná už trochu odvykli.

 

Jonáš

publikováno též na iliteratuře (http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=20423)

 

 

 

Sám sobě básníkem?

 

 

Mám-li napsat recenzi na Zedníkovu sbírku Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly, jsem postaven před nelehký úkol, zvláště když vím, že má recenze má být jakousi druhou stranou mince vůči té Jonášově, s největší pravděpodobností velmi pozitivní. Je těžké kriticky se vymezovat proti autorovi, s jehož poetikou sice nesouhlasím, ale jehož poezii bych si nedovolil prohlásit za špatnou. A poezie Ladislava Zedníka budila rozpory již v době, kdy své básně publikoval na internetu pod nickem egil. Jedná se asi o jednoho z nejznámějších internetových autorů, s velkou skupinou pravověrných čtenářů-fanoušků, ale i těch, kteří za jeho tvorbou vidí konstrukt, pózu a snahu napodobovat známější vzory. Jeho styl hodně začínajících autorů inspiroval, a to jak v dobrém slova smyslu, tak i v tom špatném, kdy to vedlo k bezuzdnému kopírování, a i dnes můžeme najít hodně textů à la egil. Už to je ovšem pro Zedníka jistou vizitkou, důkazem, že jeho poezie žije, vyvolává diskuze, má následovníky. Při hodnocení jeho „papírového debutu“ by se proto s nadsázkou dalo říct, že záleží na tom, na kterou stranu barikády jste se postavili už v minulosti. Ale papír dělá divy, dokáže stejně snadno zvolat: „Král je nahý!“, jako scelit to, co na internetu působilo nekonzistentně. A samozřejmě, jde o básnickou sbírku, řazení jednotlivých textů a jejich celková výpověď i výraz – to všechno může ve čtenáři najednou vyvolat zcela jiné pocity, vlny a vibrace, ačkoli se třeba bláhově domníval, že už dlouho autora dobře zná.

 

Již na internetu jsme mohli sledovat, jak se Zedník jako autor hledá, jak se vyvíjí, jak se proměňuje jeho slovník i celková stavba jeho textů. A víme, pokud jeho tvorbu sledujeme pozorně, že už se zcela bezpochyby našel, a Zahrada je v tomto směru důkazem toto potvrzujícím. Především tolik potřebná jazyková jednota, konzistence výrazu… a tím bych asi tak (pořádně) začal. Zedník v básních často pracuje s časem, hodně svých básní přímo časově uvádí už v názvu, případně na začátku první strofy čtenáři sděluje, v jakém okamžiku se příběh odehrává, některé jeho texty se (snad) odehrávají ve dvou časových rovinách, které se v závěru protnou, a někdy ne. Proto je zajímavé, že sbírka sama jako by stála úplně mimo čas. Jako by autor čas zároveň vnímal i jako soupeře, který za několik let může z jeho knihy udělat starého vypravěče, jehož nikdo neposlouchá. A vyřešil to tak, že není aktuální. Ne snad ve sdělení, protože některé věci (a valná část těch, kterými se poezie zabývá) budou aktuální asi pořád, ale v tom, jak sděluje. Máme zde lidi, máme zde zvířata, máme zde mnoho dalších časově neukotvených slov, máme svítilny a petrolejky, i ty jednou zmíněné žárovky jsou jakési staré, baňaté, s výrazně žlutým světlem… Jedním z mála důkazů, že autor žije v moderní době, jsou tak dopravní prostředky – auto, autobus. Tyto jsou pak nejvíce rozvíjeny v cyklu Zastávky na znamení, kde se dostávají na úroveň metafory a podstatná je cesta, cesta, znamenající vývoj. Právě v tomto cyklu, který stojí tak trochu mimo podobu ostatních básní i částí sbírky, podle mne autor učinil nejvíce pro své přiblížení se ku čtenáři. Takřka v závěru sbírky osvětluje i obhajuje svou poetiku, staví ji (ať už bezděky, či úmyslně) na odiv i k pochybám. Ovšem typické pro téměř všechny Zedníkovy básně je popis iluze a často i následného prozření. Otázkou je, zda ona iluze a následné prozření není jen autorovo laškování se čtenářem, zda úmyslně nemate, aby potom vysvětloval, zda postavy-vypravěči v jeho básních netápají jen proto, aby se následně vyvíjely spolu se čtenářem. Časem už se z toho stane téměř rituál, kdy podvědomě čekáme, až se na nás autor v závěru vytasí se svým odhalením, případně se zásadním rozhodnutím vypravěče, případně se svým Ale:



Ale nebyl jsi inženýr,

co vymýšlel každé z mých těl;

ne, to já,

(Zima ve strojovnách, epilog)


ale naše cesty jsou sotva splavné

– ode mě k tobě

jen kamení.

(Srpnová; náměsíčně)


A když už jsem nakousl rituály, stojí za úvahu, nakolik jde ještě o jednotu jazyka, a nakolik naopak o chudý slovník. Často se opakující schéma „rozhovoru“ (řekla jsi, řekneš, říkal jsi) je pochopitelně záměr, ale ono proklaté jako by, jako, jak…


- - a bylo jí,

jako by blízkost

vymýšlela dálky


(Zdálky)


…spíše poukazuje na určitou bezradnost při stavbě básnického obrazu. A propos, obrazy! Zedníkovy básně jsou jimi přehlcené, neodpočineme si od nich. V jeho básních nenajdeme jedinou „prostou větu“, která by nebyla součástí nějaké obrazové konstrukce, nějakého přirovnání či připodobnění. A to je svým způsobem únavné, protože se čtenáři dostává málo místa pro nádech, a svým způsobem devalvující – pro pasáže typu:


I hrozny jsou ve mně trnité Vzdychla,

(Zdálky)


…se nutně nabízí myšlenka, nakolik autor básníkem je, a nakolik jím pouze být touží, nakolik si na něj hraje. Nejzřetelnější je to především v básních milostných, kdy se v hromadě přirovnání, které se, čím je jich více, stávají lacinějšími a lacinějšími, topí snad i sám autor a dívčími klíny a falickými symboly se jen hemží.

 

Mám-li tedy své dojmy z knihy Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly nějak sloučit a vyvodit z nich závěr, musím i přes všechny výtky dodat, že nejde o špatnou poezii. Jde jen o poezii nemoderní – přesně v tom duchu, jaký je v naší moderní, současné poezii paradoxně in. Buďto se přivaž, nebo odvaž – nic mezi tím. A právě proto možná poezie tolik ztrácí „posluchače“. Tato sbírka je namyšlená, byť krásná, dáma s alabastrovou pletí, která si nezatančí jen tak s kdekým. A je to škoda, protože Zedník psát umí, jen nejspíš poezii vnímá jako věc pro hrstku sečtělých vyvolených. Ale pro silný čtenářský zážitek musí mít nejen čtenář snahu autorovi rozumět, ale i autor by měl mít zájem, aby mu bylo rozuměno. A pro to podle mne Zedníkova poetika dělá málo. Mohl bych dále rozebírat jednotlivé tematické roviny, jednotlivé texty, mohl bych citovat, vysvětlovat i zasazovat do kontextu, ale nic z toho podle mne neodpoví na otázku, která by právě v útvaru, jako je recenze, měla být zohledněna především, a to, zda se bude tato sbírka líbit a zda má cenu ji číst. Protože v tomto případě nejspíš nastane klasické názorové rozdělení, jehož jsme my, internetoví čtenáři, mohli být svědky v dřívějšku. A já třeba nemusím mít k dispozici chemický vzorec, abych věděl, že mi nechutná mléko. Takže zvažte, jak na tom jste vy.

 

Václav Mráz

 

 

  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter