Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 24.10.
Nina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 
 
 

 

 

Vzkaz

Autor: Sallybill

 

 

 

„Dobrý vesmír.“

 „Dobrý vesmír. …tak, se u nás pozdržte.“

„Děkuji. Jste tu už dlouho?“

   „Těžko říct. Ještě jsem se nezačalo nudit.“

„…a, pokolikáté, smím-li se ptát?“

   „Tohle bude… moje osmá reinkarnace.“

„Podívejme se, nováček. To já půjdu už po třiadvacáté.

Ještě cítíte tělo?“

   „Tak trochu.“

„Nebojte, to za čas přejde, jestli vás teda nešoupnou hned zpátky. …ale to oni neradi dělaj, víte? Mají strach, abyste si ještě něco nepamatovalo z minulýho života.

  To mě, haha… to dvakrát udělali.  Poprvé jsem bylo mimino, to si prdlajs pamatuje. Uštknul mě had. Nepříjemná smrt. …no, a jak jsem se tu objevilo, šup zpátky do mimina. Během měsíce dva porody. Pěkně děkuju. No a podruhý… to bylo osmdesát let života. Nějakej Přemysl, dál si nevzpomínám. Infarkt. Klasika. Ale těch zkušeností… To vás bere čert, když se vám to začne sumírovat zrovna v půli cesty, to je pak najednou moudrosti, když to nejde vrátit. To je mi pěkná boží spravedlnost. Jak se máte polepšit, když si nevzpomenete, co jste provedlo? No, to mi povězte, jestli to víte, protože já to nevím.“

   „Tiše, prosím vás, nebo nás někdo uslyší.“

„Tak ať si. Co nám můžou udělat? Pošlou nás zpátky? Jenom do toho. Čím dřív, tím líp. Aspoň máte šanci si něco zapamatovat.“

   „A vám se to povedlo? …podruhé?

„Cože? Jo, podruhé. Málem bych bylo zapomnělo. To se podržte. Ani jsem se neohřálo a šlo jsem zpátky. To se musí nechat. Ale jak jsem se narodilo… Hned jsem vidělo. To mě mělo varovat. Mimina jsou přeci slepá, že? Nejdřív jsem myslelo, že je to vliv předchozích zkušeností a nebýt toho, že jsem zrovna půlkou těla vyselo z matky, snad bych i jásalo, ale však víte, jak to bolí. Nicméně, jak jsem dopadlo na zem, hned jsem vyskočilo na všechny čtyři. …a jejda, bylo zle. Pohlédlo jsem na svou matku a… Co byste řeklo, že jsem uvidělo?“

   „Nevím. Nějaké zvíře?“

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor: XYZ

 

 

„Přesně tak. Srna to byla. Bylo jsem Přemysl srneček.“

   „A bylo vám to něco platné? …tedy ty zkušenosti.“

„A víte, že jo? To už jste zřejmě vypozorovalo, že jak se poprvé nakrmíte, začne se vaše osobnost propadat do podvědomí, nebo ne?“

   „Ale ano, ano, všimlo jsem si. Nejhorší je ta bezmoc. Vždycky když se narodím, mám hrozný vztek. Celé tělo mám rozlámané, hlava třeští… Zima, jakou asi už nezažijete… Ke všemu nevíte, kde jste se to ocitli, kdo jsou vaši rodiče a jak s vámi budou zacházet.“

„Jo, jo… To je přesně ono. …a ta neschopnost koordinované bohybu.“

   „Frustrující. Nejradši bych vstalo a všecko to roztřískalo, ale místo toho ležím a lekám se vlastních končetin.“

„…a pak to přijde, že jo. Dostanete hlad. Pořád mu ještě vzdorujete, nebo už jste se poučilo?“

   „No, zatím ještě vzdoruji, abych pravdu řeklo. Ono to není jen tak, vzdát se vědomí. Zůstat napospas instinktům a výchově brr… Kdybych mělo tělo, asi bych se otřáslo.“

„To věřím, ale uznejte… Ta slast, ta úleva…

Vždycky je to stejné. Nejdřív, když se z toho všeho vzpamatujete, se hlad ozve jen slabě, jako nějaký rozmar, který vás brzy přejde. Přestanete řvát. Těkáte slepýma očima a přemýšlíte, jak z toho ven, jak si aspoň nějakou zkušenost zapamatovat do budoucna. Ale, jak to udělat? …když momentálně jste jenom pytlík srandy, a to doslova, aspoň po nejbližších několik měsíců. V tom udeří hlad podruhé a to už víte, že to jen tak nepřejde. Přesto se to ale snažíte překonat, viďte? Máte vztek. Řvete. Kdosi vám sahá na rty, dělá “š-š-š, nebo “pšš – pšš a vy byste to nejradši mlátil hlava nehlava. Ke všemu s vámi všelijak třesou a houpají… To se ví, že přestanete řvát …když se vám z toho chce zvracet. Kdybyste mělo aspoň sílu zvednout prostředníček, abyste jim ukázalo, co o nich víte… Ale marná snaha. Jednou se mi to podařilo. Celý den jsem vydrželo o hladu a nemyslelo na nic jiného, než jak sevřít pěst a zdvihnout prostředník. …a když jsem to konečně dokázalo… Co myslíte? Ozvalo se obvyklé ťu-ťu, ňu-ňu… Také jsem zaslechlo pobavený smích a jako vrchol všeho jsem ucítilo na tom prstě teplé vlhko. Představte si to. On mě někdo ten prst začal cucat. Mám podezřeni na matku.

  …ale, když jste konečně uondáno, když hlad je tím jediným, co je třeba vyřešit… A vy se zakousnete do toho cumlíku, ještě plné vzteku, a ono z toho začne prýštit…

To je… to je…“

   „Ano, je.“

„To není jídlo. To je první utišení v té bídě, to je první sousto lásky. A ta úleva, když se začnete propadat. Najednou vám “ňu-ňu“ přestane připadat tak hloupé. Ba, co víc? Začnete to vyžadovat.“

   „…a jste v háji. Po zbytek života uvězněno v podvědomí. Toho se právě bojím, i když vím, že je to dočasně.“

„Já říkám: nebojovat! Až vám to příště přistrčej, skočte po tom a hurá do zapomnění. Mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že takové životy bývají klidnější.“

   „No jo, vám se to mluví, když jste takové… zkušené. Vy si jistě dokážete poradit v každé situaci.“

„Ale, ale. Co takový tón? Vy mě zas přijdete takové zkrušené.

   „To nic. Omlouvám se. To jsou jen přechodné potíže s vytělením.“

„Aha. To chápu. To bývá nepříjemné. Už jste tady… a přitom ještě kousek tam…“

   „Nechme to být. Radši mi povězte, jak jste využilo těch zkušeností v kůži srnečka.“

„To jsem vám ještě neřeklo?“

   „Bohužel ne. Zamluvilo jste to povídáním o hladu.“

„No jo. To jsem celé já. Omlouvám se.“

   „To se neomlouvejte, bylo to poutavé vyprávění.“

„Budiž. …ale, proto jsem mluvilo o hladu, neboť to úzce souvisí s mým zvířecím vtělením. Takový srneček, co si budeme nalhávat, není žádný chytrák. V takovém vtělení máte amnézii sotva pomyslíte na jídlo. Tady se teprve ukáže, jak se dovedete držet při sobě.

Zkrátka, když jsem zjistilo, že jsem srnče, propadlo jsem panice. Mé drahocenné zkušenosti se měly rozplynout v životě srny. Co jsem mohlo dělat? Napsat si vzkaz kopýtkem do prsti? A jak bych si to potom přečetlo, jako srna? Umějí srny číst?

   „Neumějí.“

„To se ví. Mohlo jsem počítat s tím, že až se nakrmím, nezbude mi, než chovat se tak, jak se srny obyčejně chovají. A co srny umějí? Akorát žít. …anebo umřít, napadlo mě. Toho jsem se chystalo využít. To víte, nebylo to nic jednoduchého. Nejdřív jsem si myslelo, že se umořím hlady. Ale jak samo víte, jak už se jednou narodíte, brzy vám začne záležet na životě. Myslím si, že je to tak dobře spočítáno, že bez jídla vydržíte tak dlouho, jak jste ochotni se života vzdát.  Když už překonáte ta strašlivá muka, když to vypadá, že už to s váma konečně šlehne a vy už se těšíte, že ještě chvíli a jste z toho venku… Najednou vám ho začne být líto, tedy toho vašeho života. Říkáte si: je to můj život, boží dárek… Do toho vám kručí v žaludku… a když ještě chvíli vydržíte, dostanete strach. Nu ano, zrovna o ten život, kterého jste se ještě před chvílí chtělo tak vehementně zbavit. Taková podlost.

…ale asi to tak být musí. Kdo by jim jinak zůstával v životech, kdyby bylo tak snadné odejít? Pěkně si to tam nahoře pojistili, jen co je pravda.“

   „Ehm… Takže vám se to podařilo? Umořit se hlady?“

„ale kdeže… To bylo jasné hned na začátku. To se podaří nejdřív tak… od padesátého vtělení. To hladování, byla počáteční strategie. To si dobře pamatujte, pokud chcete něco udělat – nežrat! Tedy pardón – nekrmit. To mám z toho, jak jsem bývalo srnečkem, zbytková zvířecí terminologie…“

   „No… jak jste to tedy dokázalo? Jsem už celé napnuté.“

„Vlastně s boží pomocí. Potácelo jsem se po palouku. Matka do mě neustále strkala, olizovala mi zadek a potom obličej…“

   „To muselo být nepříjemné.“

„To si tedy pište. Zvlášť po osmdesáti letech života váženého občana. …a bez aklimatizace. Představte si to. V jednu chvíli jste umírající stařec a hned následující chvíli, lesní dobytče, kterému vlastní matka bůhví proč, maže výkaly po obličeji. Když teď o tom tak přemýšlím, právě tohle upevnilo mé rozhodnutí, rychle se odtamtud dostat. Klopýtalo jsem po louce, ve snaze utéct matčině, jistě láskyplné, péči, když vtom se na kraji lesa objevila vlčí smečka. Bleskem jsem se rozhodla a vyrazilo jim vstříc. Matka se mi v tom zpočátku snažila zabránit, ale nakonec to vzdala a přidala se ke stádu. To víte, po těch letech… to se jinak lpí na životě.“

   „…a vy jste ještě nelpělo?“

„Trochu už jsem lpělo, ale mé rozhodnutí bylo pevné. Teď anebo nikdy.“

   „Nejradši bych mělo husí kůži. Jaká to je, být sežráno? To musí strašně bolet.“

„Ani ne. Ono se to všeobecně přeceňuje. Nejhorší je ten strach. Ono to pramení asi z té nejistoty. Do poslední chvíle tomu odmítáte uvěřit. Myslíte si, že nějakým zázrakem uniknete a to i po prvních kousnutích. Ale jak se smíříte… už to ani trochu nebolí. Cítíte, jak se studené mordy noří hluboko do vašeho těla. Háže to s vámi sem a tam, ale za chvíli vám to přestane vadit. Vnímáte jen mírné kolébání. A uvidíte, nakonec vám to bude i příjemné. Je i zvláštní, jak se změní váš pohled na celou záležitost. Nejdříve jsou vlci hladové bestie, které je nutno spravedlivě nenávidět. Později, když začnete ztrácet vědomí, je vám to už jedno. Dokonce se začnete podivovat, kolik s vámi ti sympatičtí chlapíci mají práce. …a úplně nakonec, je milujete, jako nějaké anděly, kteří vás vysvobodily z příkoří života. Jste rádo, že vlci sežrali srnečka a vy jste zůstalo celé.“

   „Něco takového bych já nikdy nedokázalo.“

„To víte, že dokázalo. Jen si počkejte pár vtělení.“

   „Když na něco takového já zrovna nemám pomyšlení.“

„Ale, ale copak? Přechodné potíže s vytělením?“

   „Ano. Přesně tak to je.“

„Že vám to ale trvá. Poslyšte, vy tam někoho máte? Koho nechcete opustit? To vám ale vůbec nepomůže, setrvávat takhle na půli cesty. …a tomu pozůstalému kór ne.“

   „Když já bych potřebovalo nechat vzkaz, ale nevím jak na to. Buďte tak hodné a poraďte mi. Vy jste už takové zkušené.“

   „Ano, to jsem. …a tak vám radím, Nechte to bejt. Takový vzkaz, to není jen tak. Jak už jsem řeklo, tam nahoře to mají dobře pojištěné.

Nebojte, ono až to na něj přijde, tak všechno pochopí.“

   „Jak můžete ke mně být takové kruté? Velice se kvůli tomu trápím.“

„Ale jděte. Až se vytělíte, tak vás to přejde. To musíte přeci znát.“

   „Já vím, ale o mě nejde.“

„A-ha. Vy jste tam někoho nechalo a teď se o něj bojíte, že se bude trápit a že si to neodpustí, nebo že to neodpustí vám… Dobře. Poradím vám. Nechte to bejt! Buďte rádo, že jste tady. Co nevidět můžete být zase zpátky a bůhví kým, nebo čím budete.“

   „Promiňte, já vám tady kazím radovánky. To se nehodí.“

„Vás to opravdu trápí, že?

Tak mi o tom povězte. Uvidíme, jestli nakonec spolu něco nevymyslíme.“

   „Děkuji. Vy jste … hodné.“

„To jsme tady přeci všechna. Tak už povídejte.“

  „Já bych vás samou radostí nejradši políbilo.“

„To si nechejte, až se znovu narodíte. Teď radši povězte, kvůli komu se tak trápíte.“

   „Kvůli vnučce.“

„Kvůli vnučce?! Já myslelo, že v tom je nějaká milenecká láska, ta často trvá ještě dlouho za hrob. …ale vnučka? Tak mi tedy o ní něco povězte.“

   „Ano… Moment. Teď nevím, jak bych začalo… Před chvílí jste mluvilo o tom, že některé životy bývají klidnější… a jiné zase ne…“

„A tenhle… co ho pořád nemůžete opustit, byl těžký?“

   „A kdo ho těžký nemá. …ale nestěžuji si. Už jsem řeklo, že o mě nejde.“

„Promiňte, že vás tak přerušuji, ale čím jste vlastně bylo?“

   „Žena.“

„No jo, žena. Ty to v životě nemají lehké. Proto ony musejí držet při sobě. Taky už jich pár mám za sebou a řeknu vám, hotový očistec. Ale, co vám to tady povídám, vždyť vy jste se z jedné právě vrátilo, tedy aspoň napůl.

Tak tedy k té vnučce…“

   „Musím vám říct, že ona to nechytla zrovna dobře. Od malička rána za ránou, ale to má taky kdekdo. Co mě ale nikdy nepřestalo udivovat, bylo to, jak to dokázala snáše…t. Promiňte, jsem ještě plné lidských emocí. Cítím se jako bych plakalo dojetím.“

„To nic. Za tokové city se neomlouvejte.“

   „Víte, už jak se narodila, byla takový smíšek. Moje sluníčko. Bože, jak já ji milovala… Jé, promiňte mi tu personifikaci. Nechalo jsem se unést.“

„Jen se klidně personifikujte. Konec konců jste tu i tam. Mně to nevadí.

   „Opravdu mohu?“

„Ale jistě.“

   „Vy jste tak hodné…“

„Nechejte už toho a pokračujte ve vyprávění.“

   „Ano… Moc jsem ji milovalo. …tedy, jestli mohu? Milovala jsem ji. …a miluju ji vlastně stále.

A ona mi tu lásku bohatě vracela. Pořád vidím, jak dokázala poslouchat, když jsem jí něco vyprávěla. A jaké měla nápady… Co my jsme se spolu nasmály… Ale víte, co mě mrzí? Co mě vždycky bolelo? Ty její představy o životě.

  Jiné děti fantazírují a tváří se moudře a vy vidíte, jak jsou čisté, nezkažené a to vás zahřeje u srdce a říkáte si: ještě není tak zle a smějete se z venku i uvnitř a ty děti se z venku čertí, ale uvnitř se smějí s vámi…

No… a tohle jí nikdy moc nešlo. Její plány byly spíš praktické. To vás u puberťáka pobaví, ale u malého dítěte? Je to tragédie, to vám povím.

Takové křivdy musela spolykat holčička moje malá. …a nikomu to neoplácela. Nikomu! Ty křivdy se jí usazovaly za očima a někdy, když byla smutná, prosakovaly ven. To vás až vyděsilo. Ale jak se uměla smát… to vám hned srdce poskočilo a rázem jste zapomnělo na všechny starosti. Jenže, jak šel čas, přicházely nové a nové křivdy. Víte, ona to ani tak neviděla. Vlastně si skoro vůbec nestěžovala, ale já to viděla a nemohla jsem nic dělat. …ale u mě bývala šťastná…“

„No vidíte to.“

   „O to strach nemám. Já se bojím… Já vím, že si to bude vyčítat. Oni ji naučili, že za všechno může ona a on a jim to uvěřila. To by vám srdce puklo, kdybyste ji vidělo, jak se snažila všechno napravit …a přitom byla jako andílek… Celé dětství jí vzali. Donutili ji dospět. Ale já vám něco povím. Tím, že tak rychle dospěla… To bylo jenom na ven, na obranu. Hluboko uvnitř je pořád malá holčička… ale ta holčička není rozverná, veselá, je vystrašená, že zase něco pokazí, že něco nedokáže napravit…

Vždyť ona se mi dočista utrápí.“

„To přeci nemůžete vědět.“

   „Ale a-a-no-o jáá to ví-í-ím.“

„Co to proboha děláte…?“

   „Pláču.“

„V tomto stavu? Nemožné.“

   „Co vy víte…?“

„No tak, nechejte už toho. Radši mi povězte, co byste jí chtělo vzkázat.“

   „Víte… když byla malá holčička a vlastně i když vyrostla, myslela si, že se o ni pěkně starám, že jsem ta nejhodnější babička. Často myslívala na to, jak se mi odvděčí a to vám říkám, myslela to upřímně.

  Jenže když dospěla, pořídila si rodinu, s ní další kopec starostí a na mě zbývalo čím dál míň času. Ke konci už mě moc nenavštěvovala. Ale co vám budu povídat, člověk na stará kolena už moc vzruchu nepotřebuje, jenže to zjistí až na stará kolena. I tak, když jsme se občas viděly, bylo to krásné. Chtělo… chtěla jsem jí říct, že jsem na ni hrdá, že je výjimečná tím, kolik krásy má uvnitř a chtěla jsem jí poděkovat. Hlavně poděkovat jsem chtěla. Ne já, to ona se starala. Od malička se o mě starala. Dávala mi to hezké v životě. Dala mi důvěru, lásku. Mojí lásku nikdy neodmítla… To díky ní jsem byla nejhodnější babička…

Víte co je paradox? Když udeřila moje poslední hodinka, strašně jsem jí chtěla mít u sebe. …a víte proč? Abych jí řekla, že mi vůbec nevadí, že tu není, že už mi všechno dala, že jí děkuju, že jí miluju a z celého srdce si přeju, aby se už netrápila, tím spíš ne kvůli mně. Já už jsem si svůj život prožila a ona v něm byla to hezké.

Tak, asi něco takového bych chtělo vzkázat.“

„Hmm… To máte těžké, třeba takový vzkaz do snu, zvládáte tak od patnáctého vtělení. …a to nejdřív. Většinou to bývá až tak od dvacátého… Na zjevení rovnou zapomeňte, to před padesátkou nezvládnete.“

   „Vidíte, v jaké jsme v situaci? Vždyť já se nemůžu hnout, dokud to té mé holčičce nedám vědět.“

„Už to mám! Někoho posedneme.“

   „Co to má být? Jak se to dělá?“

„To je jednoduché, už jsem to dělalo. Vyberete si vhodný objekt a posednete ho nutkavou myšlenkou.“

   „A vy myslíte, že bych to dokázalo?“

„Vy ne, ale já jo.“

   „A vy to pro mě uděláte?“

„Tady jsme přeci všechna hodná.“

   „Ale… to chcete posednout mojí holčičku?“

„Ne, to by nešlo. Myslela by si, že jsou to její myšlenky.

Já vím! Posedneme někoho, kdo jí ten vzkaz napíše.“

   „Jak víte, že to udělá?“

„Věřte mi, nebude mít na vybranou.“

   „…a doručí ho?“

„O to se postarám.

…tak, pojďte už, Tady se vám uleví.“

   „A ona… uvěří mu?“

„To záleží na ní…“

 


 


 

 

Hnízdo pro dva

Autor:g morr

             

 


– Lenko, dej sem tu peněženku!

– Já jí nemám. Všechno si promrdal, buzerante!

Držel kočku za kůži na krku. Visela jako žok, oči doširoka otevřené, mlčela.

– Mám kočku!

– Klidně jí vyhoď z okna, mně je to jedno.

Pustil. Zaječela – studený vzduch ji probral. Na chvíli. Na několik vteřin. Padnout na všecky čtyři, vždycky na všecky čtyři.


Devět životů. Kočičí počty. Počty pro kočku.

 

 

 

Autor:Magnet

 


Z kalendáře na rok 1907


I chudobná domácnost může být svým obyvatelům bezpečným hnízdem, lůnem outulným, teplým domovem. A to zejména udržuje-li ji pečlivá a pevná ruka šetrné, čistotné a pečlivé hospodyňky, kterou její živitel, muž i pán zahrnuje láskou, penězi a květy.


Ach ano, květy! Zeleň, roztroušena po podlaze i poličkách, zeleň v okně, ať již bohatá a v jasné barvě, či alespoň v nejprostší podobě pažitky, zeleň dodává domácnosti na klidu, pohodě a optimismu. Nenáročnou rostlinu si může dovolit každý a rozumný člověk pořizuje si jich v okamžiku rozhodnutí vstoupit s jiným do společné domácnosti hned několik. Je totiž taková kytka nejspolehlivějším barometrem vzájemných citů. Uvadá kvítko v květináči, žloutne a schne bezpochyby i láska v těchto čtyřech stěnách.


1.


Rodné


Tomášův otec, Tomáš Stehlík starší, vybudoval bezpečné hnízdo v jedné zapadlé vsi, už před mnoha lety. Býval místopředsedou družstva a uměl se ohánět. Jestli mu někdy šly ruce trochu dozadu, to v nich většinou táhl tu stébélko, tu klacíček, tu káru s pár pytli cementu na stavbu hnízda. Výsledkem byla dvougenerační vila, kterou měl jednou Tomáš junior zdědit a ze které utekl, sotva se rozptýlil kouř z osmnácti svíček na narozeninovém dortu. Jedno věděl jistě. Nenechá se zavalit papínkovými nekonečnými zásluhami, kašle na vzpomínání na staré dobré časy, kdy všechno bylo všech, tedy i naše. Kašle na tuhle díru, kde ho sežerou zaživa, když zjistí, že je třeba jenom trochu – jiný.


2.


Petr z Hnízda A


Petr Sýkora seděl na deklu záchoda. Jo, počkám na tebe, ale nevím, jestli není klíč zevnitř, říkal do sluchátka a věděl, že Irena na druhém konci drátu běsní. Jednak proto, že si cestou na záchod na pavlači zabouchnul dveře od jejich hnízdečka (a byl tedy magor), hlavně ale proto, že nedokázal nasadit dostatečně zkormoucený hlas. A to si ještě na devadesát procent byl jistý, že klíč je zevnitř ve dveřích a že pomalu může začít shánět číslo na zámečníka. Až slečna dorazí z kanceláře, pěkně mu to spočítá. Budou čekat aspoň hodinu, půjdou si sednout do bistra a všichni budou celou tu dobu poslouchat, že je Petr magor a že Irenu stejně nemiluje a že Irena odchází z toho bytu, který se nikdy nestal hnízdem pravé lásky. Vstal ze záchoda, zamkl za sebou dveře a aspoň klíč s cedulkou WC teď schoval uvědoměle do kapsy. S jistou nechutí zazvonil na zvonek s bělostnou, novou jmenovkou: Tomáš Stehlík Lenka Řiháková. Dveře se otevřely. Dobrý den, nemáte doma Zlatý stránky? Na konci věty se Petr zajíknul. Pohledný mladý muž ho nepatrným pohybem hlavy pozval dál.


3.


Tomáš buduje Hnízdo B


Své vlastní hnízdo budoval Tomáš, otci navzdory, s Lenkou a se skutečným zápalem v jednom pražském činžáku, který vypadal o něco starší, než opravdu byl. Toalety ovšem byly na pavlači, pro každou partaj zvlášť, naštěstí. Světla na schodišti většinou nesvítila, schody pokrývaly obaly od čokolád, které tu nechávaly cikánské děti, a cigaretovými špačky, které tu nechávali i jejich rodiče. Po těch schodech vynesl Tomáš do třetího poschodí starou lednici i novou pračku, pohovku, Lenku, fíkus, kaktus a tchynin jazyk a samozřejmě televizor. První večer si v novém hnízdě připili na budoucnost s Belmondem, druhý večer s Kateřinou Brožovou a pojišťováky štěstí, v pondělí Tomáš nepil, poněvadž chodil do práce, aby byly peníze, květiny a láska. V úterý taky nepil, ve středu taky ne a trvalo mu pár měsíců, než si všiml, že Lenka si v jeho nepřítomnosti připíjí s kamarádkou Naďou, se Zdeňkem Mahdalem a holkama s Prima jízdy, s Jessicou Fletcherovou, s Jakem, tlusťochem, s kriminálkou Kolín i kriminálkou New York, s Colombem a dokonce s komisařem Rexem.


4.


Lenka z Hnízda B


Práci si Lenka nehledala. Chodila čtyřikrát do týdne vypomáhat s ranním úklidem v nějakém hotelu a tvrdila, že si tak vydělá stejně, jako kdyby se denně dřela osm hodin u Lidla. Raději se věnovala domácnosti, tedy zalévala fikus, tchynin jazyk míň a kaktus homeopaticky, chystala pytel se smetím Tomášovi za dveře, až půjde do práce, a kouřit chodila na chodbu, aby doma nepoletoval popel. Tomáš byl rád, že domácnost vzkvétá, a aby Lenka nebyla doma tak sama, přivezl jí z jedné z řídkých návštěv v Rodném černé koťátko. Snad jako protiváhu vídeňského policejního nadovčáka.


5.


Irena v Hnízdě A


– Ty jsi zase pila. Lenko, já to poznám.

– Buzerante! Necháváš se píchat do prdele a ještě za to platíš!

– Lenko, to není pravda, prosimtě!


Irena se probudila. Petr se probudil. Irena přitiskla ucho ke zdi, i když to vlastně nebylo potřeba. Petr sahnul po mobilu, bylo půl čtvrté. Hádka za zdí gradovala. Tomáš byl zpočátku klidný, Lenka ho ale systematicky naváděla k výbuchu. Že mu za to stojí. Ženská, myslí si Petr. Bouchnulo to, bouchnul, bouchnul ji, ještě něco bouchnulo a prasklo. Tak tupě, asi jako větší květináč, a bylo ticho.

Irena už usínala, když za stěnou začalo ze začátku snad trochu neochotně vzdychat, funět a řvát dvouhlavé zvíře. Smíření. Ráno zahlédla z popelnice čouhat fíkus benjamín a dopoledne si koupila v lékárně ušní ucpávky.


6.


Kočička v Hnízdě B


Kočička si v bytě zvykala dlouho. Nejprv se ráda houpávala na pogumovaném závěsu u sprchového koutu, později se zabývala soustředěným terorem tchynina jazyka – až zbyl jen kaktus. Nechali ji vykastrovat, přestala poletovat jak stihačka a začala se podobat Lence. Rozkynula po bocích, zlenivěla a začala být náladová. Vylezla na kredenc a hystericky pokřikovala na oba své spoluobyvatele, v noci tlačívala Tomáše na prsou a při akčních scénách v televizi si stoupla před obrazovku. Výlevy Lenčiny opilecké lásky přijímala se stoickým klidem, nechala se mačkat, nechala sebou cloumat a strpěla i mokré polibky na čenich.


7.


Irena z Hnízda A


– Lenko, dej sem tu peněženku!

– Já jí nemám. Všechno si promrdal, buzerante!

– Mám kočku!

– Klidně jí vyhoď z okna, mně je to jedno.


Irena se probudila a posadila na posteli. Večer si nezavedla ucpávky a teď běsnila.


Seděla na záchodě a běsnila. Bylo jí zima a měla vztek. Nečurala. Nemohla, někdo z vedlejšího bytu vyšel na pavlač, otevřel okno a zapálil si. To určitě ta tlustá kráva. Přitom musí vidět, že se tady svítí, že tady někdo je, musí vidět klíč v zámku, jak jenom může někdo být tak netaktní? Okno se hlučně zavřelo, práskly dveře a Irena úlevně crčela a zurčela. Klíč s cedulkou WC se venku otočil a Irena leknutím přeštípla zlatý drátek. Někdo někde zazvonil a zase klaply dveře. Znělo to víc než povědomě. Irena byla sama. A ještě chvíli trvalo, než začala pěstěnýma pěstičkama tlouct do dveří.


8.


Kočička z Hnízda B


Kočka černá jako tma, tlustá černá kočka padá na všechny čtyři. Počítá poschodí, počítá životy. Jsou to počty pro kočku, ani víckrát devět by nebylo dost.


9.


V Hnízdě B


Lenka byla sama. Vykláněla se z okna a zabrala ho skoro celé. Loktem srazila kaktus, květináč při nárazu na asfalt tupě praskl. Plakala a posílala vzduchem dolů mokré polibky. Pak stála v okně a držela se jen šňůrky od rolety. Pak nejistě slezla, ze skrýše vyndala láhev a s ní se uložila do postele. Nezhasla. S tváří zabořenou do polštáře plakala. Neslyšela z pavlače rány a křik té druhé, co je sama. Neslyšela, že za stěnou, v tom druhém hnízdě, začalo vzdychat, funět a řvát dvouhlavé zvíře.


Venku se zablýsklo, znovu. Pak zhasla světla. Spravedlivě tma, hebká jak kočičí kožich, padla na všechny čtyři.

 


 

 

poloprázdno /ona/

Autor: Pomerančová

 

je na piánu

noční Manhattan
ještě pár dílků schází

květiny v oknech                                  

 

nevychází

 

/a
ticho v lidech
nebo ve mně?/

 

dům v koutech
často
trochu zebe

 

a místa máme
víc než dost
vítán je každý
další host...

 

ještě pár dílků schází


po ránu šero
zaklizeno
muž na mši
hraje na varhany

 

dokouří hosti
na balkoně sami
po čtyřech schodech
je pak vyprovází

 

dům odvrátí se
a dveře třísknou
zase za ní

 

dnes nikdo nový nepřichází

 

je na pianu
noční Manhattan

 

/a nejtěžší je
složit nebe/

 

 

 

Autor: Tanzdebil

 

 


 

  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter