Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 24.10.
Nina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 
 
 

Sylva - Rezi

Seděla jsem s Pavlem a jeho přáteli v nejzapadlejší putyce na kraji města. Živě jsme o čemsi diskutovali, spíš překřikovali velice nahlas puštěnou hudbu. Do naší idylky opilého odpoledne vstoupila nečekaně skupinka čtyřech holek. Já je neznala, zato hoši evidentně jejich příchodem pookřáli. Proto i já jsem si s nimi podala ruce na stvrzení našeho seznámení. Usmívaly se, ale jedna se smála sladčeji než ty ostatní - Sylva. Její jméno jsem od Pavla slyšela vyslovit snad stokrát Mluvil o ní vždy jen v superlativech. Stála tu přede mnou holka, která měla všechno, co já ne - světlý vlasy, vělký oči, štíhlý tělo, líbezný úsměv a hlavně byla o devět let mladší než já. Mluvil pravdu, když mi chválil její inteligenci i zjev. Zavrhla jsem zlý myšlenky a bavila se dál. Sylva mi zřejmě hodlala předvést své veškeré kvality a proto se dala se mnou do řeči. Za čtvrt hodiny jsem si uvědomila, že s ní úplně normálně komunikuju. Místo toho, abych si na záchodě otírala slzičky zoufalství, protože jí Bůh štědře obdaroval. Absolutně jsem nechápala, proč Pavel žije zrovna se mnou a proč se s ní vůbec kdy rozcházel.

Se Sylvou jsme probraly problémy vzdělávání, divadla a literatury. Jen muže jsme vynechaly. Přitom ženy rády diskutují o mužích. Bála jsem se, aby mi o něm neprozradila něco špatného. Znala jsem jeho nedobré vlastnosti, ale žádná z nich mne neiritovala. Vztah Sylvy a Pavla vřel emocemi. Náš nikoliv. Nesnášela jsem hádky. Možná mu emoce občas chyběly. Snášela jsem každou situaci s chladnou hlavou a přitom uvnitř mne bujely všelijaké pocity. Byla jsem jiná než Sylva a chtěla jsem i být. Zaregistrovala jsem, jak kamarádům spokojeně říká:”Podívejte se, ty dvě si náramně rozumí.” Udělala jsem mu radost. Namísto scén jsem se s ní skamarádila. Alespoň náš rozhovor působil na ostatní upřímně bez stínu pokrytectví. V tu chvíli jsem s ní komunikovat chtěla.

Pak jsem s Pavlem odešla dlaň v dlani domů. Zahltil mne pocit vítězství. Protože on patřil mne, jenom mne. Za pár dnů mi odjel Při loučení mne držel kolem ramen. Tiše jsem naslouchala. Naše komunikace se míjela. Nedokázala jsem se zastavit a vnímat pouze jeho. Zapomenout na své starosti. Jeho odjezd mne naplnil pochybnostmi. Na druhou stranu mi jeho nepřítomnost poskytla luxus času přemýšlet. Začala jsem na sobě spatřovat podivnou nejistotu a neklid. Snad by mi ho mohla Sylva vzít, snad by se on nechal? Všude jsem narážela na jejich společné fotografie, všude mne strašilo jejich pevné objetí a rozzářené tváře. Naplnila mne žárlivost. Stejně ničemu nezabráním, stejně nic neudělám. Pokud se k ní vrátí, tak se k ní vrátí. Bude to jeho vůle. Musela jsem se za svůj poklesek zastydět (sama před sebou).

Přijel zpátky. Nevěděla jsem, co tam kdesi zavřený v horské chatě mohl vyvádět. Já se neptala. Tvářila jsem se trochu rozpačitě. Po třech týdnech odloučení jsem se k němu chovala jako dobrá přítelkyně, ale on mne chytil za ruku, abych pochopila ke komu patřím.
“Sylva se v sobotu vdává. Pozvala nás na svatbu”, oznámil mi. Způsobila mi tím radost. Na svatbu jsem dorazila svátečně oblečena s povinným darem hrdě po jeho boku. Obřad proběhl hladce. Večer se takřka každý opil. A večer Sylva smutně konstatovala, že její manžel pracuje na zámořské lodi, kde tráví devět měsíců v roce. Některé ženy dokáží vzbudit u mužů lítost. Pavel vstal a vzal si Sylvina muže stranou. Vynadal mu, aby si našel jinou práci a neopouštěl ji. Po tomto menším výstupu se Pavel opět usadil vedle mne. Zleva si k němu přisedla přiopilá Sylva. Přitiskli čela k sobě a cosi si špitali. Stále mi pevně svíral dlaň. Asi vzpomínali. Sylva se na něj bez skrupulí ohavně lepila. Neznervózněla jsem, protože jsem chápala jejich nostalgii. Člověk se může s druhým z nostalgie i vyspat., ale jeho srdce náleželo mne, jenom mne. Nakonec jsem napětí nevydržela a ztratila jsem se na záchodě, kde jsem si otírala slzičky. Když jsem se vrátila mezi slavící, ty dva jsem už nenašla. Připotácel se ke mne Sylvin novomanžel, který se pokoušel se mnou navázat kontakt. Poslala jsem ho slušně do patřičných mezí. Vysvobodila mne až jistá dáma - zapřísáhlá abstinentka. Ochotně mne totiž odvezla domů.

V našem bytě jsem ze skříní vyházela své věci, zabalila je a zavolala kamarádovi, aby mne zítra odstěhoval. Nemohla jsem usnout. Tolik trudných myšlenek mi vířilo hlavou. Cítila jsem se hluboce ponížená. Ta lepší z nás vyhrála. Nechala jsem ji vyhrát. Nedávno jsem oslavila třicátiny a občas mne deptá pocit, že mi ujel vlak. Ani nevím, jak jsem nakonec usnula. Vzbudil mne až Pavel. Podíval se na mne poněkud vyčítavě a výmluvným gestem ukázal na zavazadla. Poté se nadechl a řekl :” Konečně jsem tvůj. Sylva zůstala pouhou minulostí, tak proboha vstaň a vybal si ty kufry.!

 

Dopis do Salzburku - Martin

Prosenice, 22.října 1916

Milý Františku,
   tak jsme konečně odvezli do sklepa ty brambory a poklidili v kůlně, bylo už na čase, zima je za dveřmi. Zbývá tedy ještě zaorat hnůj a dohrabat listí. Anežka s Pepíčkem jsou zdrávy, já též, Anežka tu teď sedí za stolem a kreslí jablko, Pepíček už spí. Každý večer se tu za Tebe modlíme, dá-li Pán Bůh, ta zatracená vojna brzy skončí a budeme zase všichni pohromadě. To víš, plná ves ženských, mladší chlapy tu máme než dva a to jsou ještě invalidi.
   Pamatuješ jak jsem Ti psala asi před dvěma měsíci, jak tu u nás byli vojáci a hledali nějakého vojína ? V novinách onehdá psali, že se v táboře u Chlumu ztratili už čtyři vojáci, jako by se po nich země slehla. Dnes zase psali v Zemských novinách, že už celou věc prošetřili. Jakýsi vojín měl prý dívku v Sedlčanech. Odpoledne se tedy vypravil tím směrem a utekli za ním také jeho dva kamarádi, že jej budou sledovat - to víš kluci, jak se nablbnou ! Šli tedy za ním a on zašel do Řeznictví u Kalousků - jistě na něj pamatuješ, stojí hnedka na rohu u radnice. Čekali za rohem a když dlouho nevycházel, šli se podívat dovnitř. Nikoho tam však nenalezli, nic neřekli a ihned běželi vše ohlásit k jednotce. Nakonec se přišlo na to, že ten řezník měl před pultem propadávací podlahu a jakmile byl nějaký voják v krámě sám, shodil jej takto kamsi do sklepa. Není divu, že dnes celé Sedlčany zvrací, neb sem chodili místní často nakupovat. My naštěstí máme svou masnu, ale tak si říkám, co vše dnes nejsou lidé schopni udělat pro výdělek ? Chudáci vojáci, jistě byli rádi, že směli jít místo na frontu vypomáhat do pivovaru a nakonec přijdou takto zbytečně o život. 
   Tady v Prosenicích je nám v celku dobře, slepice nějaké vejce snesou a králíci se také daří. Ta suchá květinka v obálce, kterou jsi mi poslal v minulém dopise, moc voněla, co to bylo ? Došla chudinka celá rozlámaná, kousky, které jsem si myslela, že patří k sobě, jsem nalepila škrobem na papír a ten dala do kredence za sklo. Každý večer se na ni sem chodím dívat, aby mi Tě připomněla.

                                      Pusu posílá a modlí se za Tebe
                                                         Tvoje Eliška, Anežka a Pepíček

 

Bezdomovec - Herwis

Ani nevím jak, ale stojím na stanici autobusu a moje hodinky právě ukazují sedm ráno. Ještě skoro se zavřenýma očima nastoupím a po paměti si najdu volné místo. Něco mě ale donutí otevřít oči a podívat se kolem. Nemusím se rozhlížet dlouho. Přímo naproti mě sedí někdo zarostlý a zamotaný v příliš velkém starém kabátě.
Při bližším ohledání je jasné, že se jedná o člověka, který nosí celý svůj domov v několika igelitkách a jiných taškách.
Jak si ho takhle prohlížím, najednou se pod změtí vousů a vlasů objeví veselé modré oči, které se na mě hned upřely. Polekaně ucuknu pohledem, ale staříkovi se tahle hra evidentně líbí, a tak mě pozoruje celou cestu autobusem. Na konečné vystoupím a bez ohlédnutí spěchám na tramvaj, ale lidé se najednou ohlížejí po mně.
Nejistě se rozhlédnu a těsně za mnou se drží stařík se svými taškami, ještě je celý zadýchaný, jak za mnou popobíhal. Pořád na mě upírá ty svoje oči a šťastně se usmívá. Tak akorát stihnu vběhnout do tramvaje, která ale nečekala jen na mě.
V těsném závěsu za mnou nastoupí onen dědeček, stoupne si naproti mně a se zájmem mě pozoruje. Musela jsem se začít smát, tohle někomu vyprávět, tak mi neuvěří.
U školy vystoupím a na staříka brouknu něco o pěkném dni, ani se radši neohlížím. Jakmile za mnou zapadnou těžké školní dveře - oddechnu si.
Vyučování mi dalo pořádně zabrat, a tak si na ranní příhodu ani nevzpomenu.
Jaké je ale moje překvapení, když po vyučování vyjdu před školu a můj známý tam stojí opřený o zábradlí s nedopitou lahví piva. Modré oči se na mě šibalsky smějí, když mi nabízí, abych se napila.
S díky odmítám a pomalu pokračuji dál. Skoro nadskočím, když se za mnou ozve: "Tak kam půjdeme teď ?"
Chvíli váhám, ale potom udělám něco, co i mě samotnou překvapí. Otáčím se a říkám: "Co takhle třeba na čaj ?" a ukáži na dveře nedaleké hospůdky. Vzápětí už slyším šustění igelitových tašek a vím, že jdeme. Když se usadíme u stolu, nedá mi to a já se ptám jestli mi nechce něco říct.
Zamyšleně se dívá z okna a teprve po chvíli začíná vyprávět příběh muže, který žil spokojeným a obyčejným životem. Po skončení vysoké školy se oženil s dívkou, kterou znal již několik let. Štěstí mu docela přálo - podařilo se mu najít zajímavou práci a za čas dokonce i vlastní byt.
Za pár let se jim narodila dcera. Bylo to zvláštní - vždycky si myslel, že by chtěl syna, o to víc ho překvapilo, jak brzo si nedokázal představit svět bez ní. Ona byla tak trochu kluk - chodili spolu na procházky, ale také na fotbal a do kina.
Byli spolu o to víc, že maminka se věnovala plně své práci a za nějaký čas i svému kolegovi.
Takhle to šlo několik let, nechtěl kvůli dceři nic měnit. Změna ale přišla bez jeho přičinění - žena přinesla žádost o rozvod.
I když nesouhlasil - a rozvodový soud se proto dost dlouho táhl - stejně nakonec vše dopadlo podle zaběhaného scénáře. Dítě přece patří k matce.
Bylo to zlé, ale pořád ještě přece mohl svou dceru pravidelně vídat.
Za nějaký čas ale dostal oznámení, že bývalá žena odjíždí se svým manželem na několikaletou zahraniční stáž. Tím skončila i možnost jeho schůzek s dcerou.
Pořád si říkal, že se přece vrátí a vše bude jako dřív. Potom se dozvěděl, že návrat už neplánují. Jejich adresa se několikrát změnila, poslední zpráva byla z Kanady.
Jeho držela nad vodou práce, věnoval jí všechen čas. Potom ale přišla sametová revoluce a změny ve vedení podniku. Najednou už ho v práci tolik nepotřebovali, volný čas si krátil popíjením s kamarády.
Potom to vzalo rychlý spád - alkohol převzal vládu nad jeho životem. O opilce nebyl v zaměstnání zájem, chyběly peníze ale nechyběli kamarádi, kteří poradili, jak si k penězům pomoct i bez práce. Přišlo nepodmíněné odsouzení a po pár letech najednou stál na ulici - bez bytu, přátel a rodiny.
Svou dceru viděl naposledy před deseti lety, teď už by se před ní asi styděl ukázat. Když dnes ráno pospával v autobuse, najednou měl pocit, že se čas vrátil. Viděl svojí holčičku zase před sebou.
Po chvilce dopil svůj čaj, poděkoval a odcházel.
Chci mu ještě něco říct, ale najednou vlastně nevím co.

 

Irena - Michalenka

Lucie byla zvláštní holka, v 5ti letech prožila s rodiči ošklivou autohavárii , která na ni nechala trvalé následky. Silně kulhala a ve svých 18ti letech meřila pouze 140 centimetrů . Nemohla se účastnit sportovních akcí ani zábav. Proto se plně věnovala studiu , plynule hovořila rusky, anglicky, italsky a francouzky milovala poezii a věděla mnohem víc než její vrstevníci.
Bylo ji jasné, že si bude těžko hledat životního partnera a proto, byla ráda , že se seznámila s Petrem. Studoval filozofii.
Jejich vzájemné přátelství přerostlo v lásku Lucie byla velmi šťastná .
Vedle Lucie seděla Irena , hezká holka, ale rozmazlená a výbušná. Chodila s chlapcem, studoval jadernou fyziku, byl tichý a příjemný . Ze závisti se Irena rozhodla, že Lucii Petra přebere. Lucie Irenu nenáviděla . Bez námahy se jí podařilo přitáhnout Petra na svoji stranu . Lucie zůstala sama hrozně se trápila všichni kdo ji znaly se jí snažili pomoct, ale marně. Jednou nepřišla do školy a my se dozvěděly, že už nepřijde nikdy. Miloš se kterým chodila Irena nechal školy a psychicky se zhroutil. A Petr ? Zanedlouho po těch událostech ho nechala plavat !!!

 

Modrá brána - Martens de Adaleans

To co zde popíši je skutečnost, která se stala před více jak deseti lety a nebylo pro mne vůbec lehké znovu oživit tuto vzpomínku.

Byl letní večer a já se vracel se svou přítelkyní z letního kina. Dávali nějakou komedii, takže jsme měli dobrou náladu a cestou temným parkem jsme si povídali o těch pasážích, které se nám obzvlášť líbily. Po krátké chvilce jsme se dostali do té části parku, kam ani ve dne nechodí mnoho lidí. Snad proto, že je neudržovaná, keře, které rostou všude okolo, často zasahují do chodníčků takovým způsobem, že je problémem jejich obcházení ve dne natož pak v noci. Abych nezapomněl, tato část parku je neosvětlena a proto zde můžete mezi korunami stromů vidět noční oblohu z kteréhokoliv místa. A tím se dostávám i k tomu, co jsme viděli my dva a možná i někdo další, kdož se vracel domů z kina.
Nerušeni se spolu bavíme, aniž bychom příliš vnímali okolí. Najednou se nad námi roztrhla temná noc a osvítilo nás jasné světlo. Oba jsme se lekli a podvědomě se chytli za ruce. V tom okamžiku se světlo změnilo. Vypadalo to, jakoby se změnila jeho ostrost a něco z něj se blížilo k nám.
(Kdysi jsem to již zažil. Dnes již vím, že se před námi otevírala brána do jiné dimenze, nebo spíše z jiné dimenze.)
Byl to světelný válec, který se k nám přibližoval a zastavil se tak, že nás úplně pohltil. Stáli jsme uvnitř tohoto osvětleného prostoru a rozhlíželi se kolem sebe. Mohli jsme sledovat skrz, temný park a zároveň bílý den jiného časoprostoru, který nás obklopoval.
Viděli jsme park ve slunečném dni, který hýřil barvami, byl krásně udržovaný, všude poletovali motýli a byli slyšet ptáci v korunách stromů. Zámek měl barevnou fasádu, okna v patře byla otevřena a něco se tam dělo. Po parku se procházeli nějaké bytosti, ale jelikož byli dosti vzdáleny od nás nemohu tvrdit, že to byli lidé. Má přítelkyně měla lepší zrak a ta tvrdila, že to lidé být nemohli, tedy za předpokladu, že neměli na sobě šaty a masky jako z nějakého maškarního plesu. Pohledem jsem zamířil na anglický trávník, který byl vidět po celém parku, kam až oko dohlédlo. Dřepnul jsem si a nevěřícně kroutil hlavou. Byl posekaný s naprostou precizností, i kolem stromů a keřů, což jsem v našich parcích ještě neviděl.
Podíval jsem se vzhůru na svou přítelkyni, i ona se podívala na mne. Usmáli jsme se na sebe a beze slov jsme věděli co chceme udělat. Lehli jsme si na trávník a jak byl měkký, měli jsme pocit, že ležíme v mechových peřinách. Milovali jsme se, něžně, dlouze a vůbec nám nevadilo, že v parku nejsme sami. Zplodili jsme tam naše první dítě a oběma nám bylo krásně. Po neupřesnitelném čase jsme se oblékli, zvedli se ze země, (nevím proč nás to napadlo) a věděli jsme, že musíme vyjít z tohoto světelného válce. „Neuvažovali jsme, zda by nebylo krásné zůstat na takovém místě, kde je naprostá pohoda, ticho, nikdo vás neruší, vnímáte jen to co vás momentálně zajímá (nepřijímáte žádné rušivé elementy jako je hluk automobilů, co jezdí po nadjezdu před parkem, hluk, co vydává blízké vlakové nádraží apod.) a cítíte se naprosto dobře.“
Jen jsme si podali ruce a v naprosté harmonii jsme vystoupili z tohoto prostoru. Otočili jsme se a viděli jak světelný válec mizí v temnotě někde vysoko nad námi. Šli jsme domů. Na film, který jsme onoho večera viděli v kině, jsme úplně zapomněli. Snad proto, že to, co následovalo po něm, bylo ještě krásnější a zanechalo to v nás hlubší pocit krásně prožitého večera.

Asi po šesti týdnech mi má dívka řekla,že je asi těhotná a pravděpodobně čekala na moji reakci. Měl jsem šílenou radost, snad z toho pocitu, že budu otcem a zároveň manželem člověka, kterého jsem miloval nade vše.
Po dalších čtyřech měsících, tehdy jsme již jistý čas žili spolu (bez pohledů a dohledu rodičů) se stalo to, na co do smrti nezapomenu.
Ten den jsem se vracel z práce, šel jsem po pravé straně vozovky (chodník končil asi padesát metrů za mnou) a chystal se přejít na druhou stranu. V ten moment po cestě nejelo žádné auto a tak jsem věnoval svůj pohled své dívce, která mi po druhé straně ulice přicházela naproti. V její tváři jsem viděl úsměv a myslím si, že mi chtěla říct něco důležitého, něco, co nesneslo odkladu.
Stalo se to všechno moc rychle, než abych to dokázal, když nikomu, tak sobě vysvětlit. Z ničeho nic, v momentě kdy má dívka vstoupila do vozovky, se na cestě objevilo osobní auto a odmrštilo ji zpět ke krajnici. Řidič na nic nečekal a ujel. Rerspektive zmizel - přesně tak, jak se objevil.
Následovali události na které nechci vzpomínat.

Byl jsem u jejího lůžka v nemocnici, ona byla v kómatu a doktoři jí nedávali moc šancí, že by tuto nehodu přežila. Seděl jsem tam celou věčnost a snad se i modlil, aby otevřela oči, usmála se a řekla, že to byl jen špatný vtip. Nestalo se tak.
Probrala se na pár vteřin až třetí den a jen mi do ucha řekla, že bylo moc krásné milovat se ve slunci zalitém parku.
Po té vydechla naposled.

„Myslím, že návštěva v oné dimenzi nebyla pouhým omylem a myslím že spojitost mezi jedním večerem a jednou smrtí nebyla docela bez náhod.“
„Zůstalo mnoho nevysvětleného a mnoho z dnešního pohledu již zapomenutého.“ „Všechno ostatní bude možná rozebráno a sepsáno někdy v budoucnu.“ „I dnes jsou tyto vzpomínky pro mne příliš živé a bolestivé, než abych je dál rozebíral.“

 

(Ne)normální den - Herwis

Je půl sedmé a já mám jen několik minut na to, abych našla ponožky stejné barvy, podařilo se mi zaseknout hřeben do přeležených vlasů a snad když vybude čas, namalovat si nějaký obličej, aby se mě lidé nebáli.
Dneska jsem to rekordně zvládla, ve výtahu si nazouvám levou botu, cpu si svačinu do batohu a snažím se obrátit kabát, který mám oblečený na ruby. Teď už jen zdolat úsek od výtahu k zastávce autobusu a mám zpola vyhráno.
Když se dostanu i do vysněné a zadýchané tramvaje, s radostí usedám vedle starší paní, která s několika nákupními taškami už jede do tržnice pro brambory (mají je tam největší a nejlevnější), jak mi cestou sama od sebe sdělila.
Tak jen pět minut a jsem ve škole, jak já se tam dneska těším! Na programu máme několik písemek, dvoje zkoušení, třídnickou hodinu a abychom nebyli moc nevytížení ještě jednu nepovinně povinnou přednášku o sexuálním životě nového milénia.
Také následuje dvouhodinovka tělocviku, ne který se dnes dostavilo jen zlaté jádro třídy (což jsem já a náš drahý profesor) je silně vyčerpávající, protože celou dobu sama poslouchám nářky na slabou docházku.
Jak ten den, ale letí. Už zase sedím v tramvaji, schvácená, ale šťastná, protože mám plnou náruč různých letáčků, brožůrek, knížeček a obrázků o životě mladých lidí a jako bonus jsem i dostala balíček prezervativů s banánovou příchutí (nesnáším banány, mám na ně od malička alergii). Připadám si hrozně dospěle, ale lidé kteří sedí a stojí okolo mě, na to asi mají jiný názor. Možná jim připadám jako adolescentní sexuální maniak nebo uprchlík z nějaké léčebny, ale co, alespoň mám co číst. Nakonec abych nepobuřovala důchodce, jedoucí na nákupy, jsem si narvala všechno do kapes u batohu a hezky malovanou krabičku jsem si vrazila do kabátu.
Netušila jsem, že jakmile vystoupím z tramvaje, hned se ke mně vrhne šíleně vypadající paní a začne mi šťastně vykládat, co všechno mi přinese budoucnost, když se budu doma věnovat studiu bible , které vede k poznání života. Hned mi daruje úžasně barevnou brožůrku s mnoha lidmi, kteří si hrají s tygrem a slonem.
Poděkuji a utíkám na autobus, který mi jede za okamžik. Štěstí mi, ale nepřeje, cestu mi zkříží mladá slečna, která by snad položila i život, aby mi dala leták o klubu
v centru Prahy. Mám plné ruce všech možných papírů a časopisů, když ke mně přistoupí slušně vypadající pán, který se mě s mapou v ruce ptá na cestu na Hrad.
Ráda mu poradím, a tak za odměnu dostanu pohled ze samé daleké Ameriky. Popřejeme si pěkný den a jdeme si každý svou cestou. Konečně se dostanu bez dalších letáků na autobus, zaplaví mě vlna štěstí a radosti. Hezky si urovnám všechny tiskoviny na klín a unaveně koukám z okna, když se nade mě postaví asi dvoumetroví muž a ukazuje mi zase něco na čtení. Nemám sílu hledat brýle, abych si to přečetla, a tak slušně poděkuji, že opravdu nemám zájem. To pána neskutečně rozzuří, protože to není domnělí dealer reklamních prospektů, ale obyčejný revizor, který mi ukazuje svůj průkaz. Lidé se kolem začnou smát, ale zkuste si někdy hledat tramvajenku, když máte plné ruce a batoh také přetéká. Opravdu jsem se snažila a když jsem revizorovi podala další časopis o bezpečném sexu, tak mi poděkoval a řekl, že mi opravdu věří, že nejedu na černo.
Doma jsem všechno vysypala na postel a podrobně jsem si to prohlédla, něco mě zaujalo, něco vyděsilo a něco pobouřilo. Rodina na mě koukala trochu zmateně, ale nakonec jsem to účelně zužitkovala. Odnesla jsem to společně s několika kily novin do kontejneru na papír a pak už jen pozorovala, jak se k tomu seběhlo pár bezdomovců a šťastně to vytahovali zpět ven. Naložili si to do nákupního vozíku a společně mířili do sběrných surovin, kde za to dostanou pár korun a aspoň bude na pivo.

  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter