Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 27.11.
Xenie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 
 
 

Próza II - autoři Willy a Rezi

Věř mi - Willy


I.


V yhazujou mě z nějaký hospody. Nevím z jaký, nevím kolik je hodin, jediný co je jistý je to, že musím odejít. Teda jdu. No jdu. Jdu a nejdu, potácím se ulicí, au – zeď, au – zábradlí, au – asfaltovej chodník se mi staví do cesty, mlátí mě do hlavy, au – psí hovno. Au!

Probouzím se. Ležím na asfaltovým chodníku, pod sebou kaluž, nebo spíš loužičku krve. Otevírám oči, zaostřuju, dívám se k nebi. Rozmazaný. Celý to zkurvený nebe je rozmazaný.
Hm. To není nebe. Je to něčí obličej.
„Žiješ?“
Blbá otázka. Jak to mám kurva vědět. A co je tomu zmrdovi vůbec do toho. Navíc tady teď ležím právě proto, že už dávno nežiju.
Zaostřuju. Není to žádnej zmrd, je to cizí holka. Pěkná. Hezká. Ještě trochu zaostřím. Nádherná! Užasný stvoření. Andílek s dlouhými vlásky. Vypadá mladě. Nevím. Patnáct? Šestnáct? Dneska už se to fakticky nepozná. Znám ženský, kterým je skoro třicet a vypadaj na osmnáct, znám osmnáctky, který mají v očích staletí. Znám malý holčičky, před zákonem děťátka, který sice jako děťátka vypadají, ale jejich mozky dospěly ve svém vývoji k hranici, o který se většině dospělých ani nemůže zdát.
„Mluv na mě“
„ble…hmm…au…“
„Dobrý, žiješ“
„Nevím, co je na tom dobrýho.“ Au.
„Můžeš vstát?“
„Jako prd. Podej mi ruku“
Pomáhá mi vstát. Má nádherný malý ručičky. Je to děťátko. Teď to teprve vidím. Bože, ta je nádherná! Sice se mi pořád trochu rozmazává…

Za chvíli bude svítat a já stojím před zrcadlem v nějakým zkurveným nonstopu, opírám se o umyvadlo, abych neupadl, snažím se opláchnout si ksicht, pomazanej krví. Nevím kde jsem.

Když jsem se vrátil ke stolku, to děťátko už tam nebylo.
„ Kde je ta kundička, co mě přivedla“
„ Jaká kundička. Připotácel ses sám“ tvrdí mi barman s prasečím ksichtem.
„ Chcípni hajzle…“ hážu na stůl kilo a zdrhám z týhle putyky – pořád nevím kde jsem, nepoznávám tu ulici.

 

II.

J indy jsem stál na mostě, pod sebou dvacet metrů vzduchu a koleje. Čekal jsem na vlak v 18.40. Občas jsem s ním jezdil. Dneska svezu já jeho. Po svým těle ho povozím, brzdy budou skřípat a kňučet a lidi budou padat a nadávat strojvůdci a ten se pak zhroutí, nebo taky ne, prostě přijde domů a řekne ženě – dneska jsem zabil chlapa, můžeme šoustat celou noc, zejtra mám volno, to je vyhláška, když někoho přejedeš, máš na to nárok.

Stojím na tom mostě, vlak má zase zpoždění. Najednou stojí vedle mě. To samý děťátko co posledně. Tváří se vážně.
„ Co jako myslíš že děláš, pitomče?“
„ Kde ses tady vzala? Chceš spadnout, nebo co?“
„ Já se ptala první! Co tady děláš, pitomče?“
Co tady dělám? Co tady vůbec dělám? Proč stojím na tom posraným mostě a čekám na vlak v 18.40?
Dívám se dolů, můj vlak už jede. Dum, dum…dum, dum…dum, dum…projíždí pod mýma nohama, pod mojí neschopností, mýma pochybnostma, mojí nesmyslností a vyčerpaností a nepoužitelností…
Dívám se vedle sebe. Ta holčička už tam nestojí. Nevím, kudy odešla. Nevím kudy přišla a nevím co je zač. Nevím co jsem zač.
Jdu domů…


III.


J e noc. Sedím na lavičce uprostřed parku. Vedle mě leží lžička, vatička, umělohmotná lahvička s citrónovou šťávou, zapalovač a injekční stříkačka. Héro mám v ruce, obracím to psaníčko ze strany na stranu. Poctivá zlatá rána. Stála mě spoustu peněz. V životě jsem to nezkoušel, ale snad si jí zvládnu připravit.
Sypu to svinstvo na lžičku, pár kapek citrónový šťávy. Celý to zahřejvám nad zapalovačem, bublá, rozpouští se, vatička, jehla, všechno to natáhnu do stříkačky.
Sedím na lavičce v parku, v ruce šipku plnou smrti. Prohlížím jí ve světle lampy.
Zaškrcuju si ruku kapesníkem, pumpuju, hledám žílu. Drát se blíží k paži. Už to bude, už…

„ To bude příjemnejch deset vteřin“
Jasně. Sedí vedle mě, netuším, jak se sem dostala.
„ Jakejch deset vteřin?“
„ Než chcípneš, pitomče“
„ Co je ti kurva po tom? Proč mě furt pronásleduješ? Co po mně chceš? Nemáš už bejt náhodou v posteli?“
„ Ty jsi ale kretén, víš to?“
Co si to ten spratek dovoluje. Co vůbec o mně ví?
„ Všechno!“
„ Cože?“
„ Vím o tobě všechno, troubo“
Tak tohle je vrchol. Nevím, jak to dělá, ale je mi to úplně jedno. Dneska se jí to už nepovede. Nemůže se mnou takhle manipulovat.
„ Ale můžu. Ty se stihnout nedokážeš, tak potřebuješ, aby tě někdo hlídal.“
„ Nepotřebuju aby mě někdo hlídal, kurva. Dokážu se ohlídat. Co potřebuju je…“
Mlčím.
„ No?“
Zdvihá obočí a dívá se mi do očí.
„No? Co potřebuješ?“
„Jak to mám kurva vědět! Potřebuju něco, co by mě zajímalo, něco…“ a zase mlčím.
„ Někoho?“
Táhni smrade. Co ty o tom víš. Co ty víš o potřebách dospělýho člověka v tomhle zkurveným světě. Běž domů, je po večerníčku, rodiče už tě určitě sháněj.
„ Jsi trapnej. Jsi trapnej, jak tady sedíš, v ruce připravenou smrt a nevíš proč vlastně.“
„ Potřebuju lásku ty smrade“ už jsem fakticky nasranej „ Potřebuju lásku, potřebuju někoho, kdo mi jí dá a nebude za to nic čekat, potřebuju někoho, kdo mě bude milovat a věřit mi“ vstávám z lavičky, rozhazuju nasraně rukama, běsním a řvu „ Co ty o tom můžeš vědět. Podívej se na sebe. Malá holka a chceš mi radit ? Co vůbec o životě víš ? Co můžeš vědět?“
Dívám se na svou pravou ruku, tu ve které jsem držel šipku se svojí smrtí. Je prázdná. Stříkačka někam odlítla, jak jsem vyskočil a máchal rukama. Musím jí najít! Tohle jí nesmí vyjít! Kurva, kurva, kurva. Kde je do hajzlu, kde je.

Nenašel jsem jí. A když jsem se vrátil k lavičce, ta holka už tam samozřejmě nebyla. Nevím kudy odešla, nevím, jestli tady vůbec seděla. Seru na to. Zase mě dostala.
Jdu domů. Co taky jinýho…

IV.


T entokrát jsem se na ní připravil. Sedím v autě, blížím se k nájezdu na dálnici. Za chvíli tam budu, najdu nějakej hezkej betonovej pilíř, rozpálím to, co to dá a uzavřu konečně kapitolu s nadpisem posranej život. Tentokrát mě nedostane. V autě jsem sám a jedu stovkou. Ujedu jí. Než jsem vyjel, auto jsem pořádně prohledal. Hrozná schíza. Ale aspoň mám jistotu, že se sem nikudy nedostane.
Jedu po dálnici. 100…110…115…125…140. Mám rychlý auto. Až se dostanu na 160, prostě to strhnu někam do mostu a bude.
„ Páni, to je rychlost“
Fakticky jsem se lekl.
„Jak si se sem dostala, do hajzlu?“
„ Ty si ale tupej. Nic nechápeš co?“
140…130…120…100
„Co po mně vlastně chceš? Proč mě nenecháš chcípnout“ skoro brečím. Sjíždím ke krajnici, brzdím, zastavuju.
„Proč mi to děláš? Proč mě nenecháš prostě chcípnout? Když o mně všechno víš, víš taky, že pro tenhle svět jsem zbytečnej. Tenhle svět je zbytečnej pro mě. Jsem sám a nikdy se to nezmění. Jsem sám a nikdy to nebude jiný. Copak nechápeš, že nikomu nebudu chybět? Nikdo mě nemiluje a nechce abych žil. Vlastně už jsem dávno mrtvej. Nechápeš to?“ oči se mi zalily slzama. Nevidím, všechno je rozmazaný.
„Nech toho fňukání. Ty jenom neumíš poslouchat. Neumíš poslouchat slova ani srdce. Proč myslíš, že tě nikdo nemiluje? Jak si přišel na to, že nikomu nebudeš chybět? Třeba mně se bude určitě stejskat.“
„Tobě? A proč? Vždyť se neznáme? Kdo vlastně jsi? Víš o mně všechno, jsi všude, čteš moje myšlenky, nechceš abych chcípnul…kdo jsi?“
„ Hlupáčku. Přemejšlej trochu. Třeba jsem tvůj osud. Třeba jsem to, na co celej život čekáš. Třeba ne, ale proč to nezkusit? Když budeš mrtvej, nikdy to nezjistíš. Nikdy nezjistíš, kdo vlastně jsem. Nikdy nezjistíš, proč ti zachraňuju život. Chceš opravdu umřít a nevědět? Sundej si konečně ty neprůhledný brejle. Shoď ze sebe brnění, který ti brání poznat, že tě někdo miluje. Věř tomuhle světu a když ne jemu, věř aspoň mně. Ale dělej jak myslíš. Já teď půjdu a jestli chceš, zabij se. Už tě nebudu otravovat. Dělej co uznáš za vhodný. Já jsem ti svoje řekla.“
A zmizela. Ne, že by se rozplynula, nebo něco takovýho. Prostě tam nebyla. Jakoby nikdy neseděla vedle mě.

Mám skelnej pohled. Stojím v odstavným pruhu a nevím co dělat. Věř mi – řekla ta malá holka a zmizela. Věř tomuhle světu. Sakra. Tak jo. Dáme mu ještě šanci. Zkusíme to. Zabít se přeci můžu vždycky.

Startuju, rozjíždím se a mířím k domovu. Kam taky jinam…


V.

S edím v jakémsi klubu, piju pivo, kouřím spliffy, poslouchám hudbu, je mi fajn. Už nepřemýšlím nad tím, jak se zabít. Sedím tady v očekávání něčeho, sedím tady a dávám světu šanci.
„Máš tady místo?“
Samozřejmě. Je to ona. Ani mě to nepřekvapuje. Snad trochu. Snad trochu mě překvapí to, že splnila svůj slib.
„ Nazdárek. To jsem rád že tě zase vidím. Jak se máš?“
Podívá se na mě svýma nádhernýma dospělýma očima. Malá holka s dospělýma očima. V tom pohledu je něco novýho, něco, co jsem u ní ještě nikdy neviděl. Líbí se mi to.
„ My se známe? Už jsme se někde viděli?“
Ani tohle mě překvapit nemůže. Čekal jsem to. Od týhle slečinky mě už nemůže překvapit nic. Snad.
„ Asi ne. Ale to nevadí. Doufám, že se to změní.“
Domluvím, pohladím jí po vlasech, políbím na tvář a řeknu:
„ Měla si pravdu. Díky.“
Balím další boží spliff.
Co taky jinýho…



 

Pravá tvář básníkova - Rezi

 

V  zaprášené místnosti plné starého nemoderního nábytku u psacího stolu strouhal soustředěně tužku básník, pan profesor Petr. Do ticha pokoje pravidelně vpadaly hlasy jeho studentů.- Rád si je nahrával, jejich názory na sebe samého až s úchylnou radostí.
" Řekněte mi Petro, jak si představujete básníka" - Petra - "Estéta se smyslem pro rytmus".
"Děkuji".
"Hano a vy?" - Hana - "Jako jemného poetického muže".
"Proč v něm vidíte muže, Alice?" - Alice " Protože píše o lásce."
"Milujete Alice někoho?"
Kazeta zašramotila. Třída se zřejmě obrátila na zrudlého Broňka.
" Broňku, může básník zabít?" - Broněk - "Nikdy."
"Vratislave, jakým stylem se má vytvářet báseň?" - Vratislav - " Tak, aby jí rozuměl jen inteligent a autor."

 "Považujete se za inteligenta, Vratislave?" - Vratislav - "Občas."
"Co působí Jene umělečtěji, přesně vymezený nebo abstraktní námět?" - Jan - "Rozhodně abstraktní."
"Váš nejoblíbenější básník, Adélo?" - Adéla - " Josef Kainar."
"Proč zrovna on………..?"
V tomto okamžiku Petr pásku zastavuje. Snad z ješitnosti. Oblíbeným se musí stát mezi studenty jen on. Adéla - Kainar, velice hezké dítko, které i přemýšlí. Ty její oči probodnou každého. Našpulenými rty okusuje v první lavici pero. Hříšná to osůbka se zakotvila přímo před katedrou, ale čte Kainara. Lady Kainarová a kvůli ní Petr ostrouhal tužku a kvůli ní teď skládá báseň. Vyprovokovala ho. Chce pokořit Kainara. Nějak se mu nedaří. Pouští dál přístroj. Dialog pokračuje.
"Jaroslave, účel poezie" - Jaroslav - "Musí mne oslovit, chytit za srdce."
" Od Vás bych toto vyznání opravdu nečekal."
Hana - "Pane profesore jemu srdce chybí."
Jiří - "Hano, nechtěl Tě a co? Nedělej z toho téma hodiny."
Nehádat se. Hlavně se nehádat.
Jana -"Navrhuji smír a Bukowského."
Další rána, další autor, ale Janu vždy považoval za štěnici a jako štěnice i vypadala.
Pavel - "nebudeme se utápět v masochismu."
Josef (třídní notorik) - "Bukowski chlastal, líčil jen svůj život."
Věra - "To si ale nesmí lyrik dovolit."
Kamil - "Ani fotbalista."
Nepleťte sem sport.

Petr definitivně přístroj vypojil ze zásuvky. Sport neuznával. V knihovně se mačkalo patnáct tlustých sbírek - jedna lepší než druhá. Ženu by potřeboval. Skrze prach nelze rozeznat nápisy na hřbetech. Na stěnách fotky trofejí - Madla, Dana, Ivana, Zuzana….. Podobné jedna druhé a všechny stejně šedivě nudné. Lady Kainarová, když pohodí svými vlasy, ale stejně není jeho typ. Ovšem ten hřích láká. Pod obrázky se skví několikero paroží a v šuplíku předvolání k soudu. Pytlačil už jeho děda. Jenže Petr pytlačí a cizoloží na lidech. Básník, estét, lidumil plný jemnocitu, lásky, co by nezabil. Zasmál se. Na zemi v řadách vyrovnané lahve, kde jinde brát inspiraci a pravdu?
Zahloubá se nad papírem, ruka se mu rozletí a brzy je se svým dílem hotov. Pečlivě se učeše, oblékne, sebere pušku ze zdi a lísteček pokrytý verši strčí do kapsy. Na ulici čeká Adéla K. "Pane Petře, domluvili jsme se do dvou. Máte pět minut skluz." Nezlob se Adélko, já Tě miluju. "Pojď, ukážu Ti tu pravou tvář básníkovu, Tobě jediné." Bere ji za ruku a táhne s puškou na rameni do lesa. Vždyť všechno krásné musí jednou zemřít.

_JiKo_

  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter