ZE SVĚTA DO SVĚTA

STANISLAV LUSK, JAN JINDRA, JIŘÍ HAVLIS, KAREL MEJTA, MIROSLAV KORANDA

VESLOVÁNÍ – ČTYŘKA S KORMIDELNÍKEM

HELSINKY 1952

Řekne se Třeboň a před očima se nám hnedka zalesknou stříbrné hladiny rybníků. Ten veliký, který se málem dotýká městských bran a při západu slunce hází zrcátka až do korun stromů zámecké zahrady, má krásné jméno Svět. V tom Světě je ostrůvek. Přesně tak daleko od hráze, aby k němu doletělo zapískání na prsty. Na to zapískání se mezi stromy objeví některý z robinsonů a přijede pro vás k hrázi pramičkou. Jinak se do téhle loděnice nedostali ani ti nejslavnější třebonští veslaři, Lusk, Jindra, Havlis a Mejta…

Vždycky se tam hrál fotbal i hokej, moc dobře tam uměli i házenou, ale královským sportem na Třeboňsku bývalo veslování. Žádné závody v tom kraji nebyly tak krásné a slavnostní, jako mezinárodní veslařská regata na rybníku Svět. Po osvobození na ni většinou přijížděli veslaři z Rakouska a z Jugošky a veliké boje na hladině rámovala veliká slavnost v nazdobené Třeboni a společenský život v zámecké zahradě i s fantastickým ohňostrojem na počest vítězů. Tahle nádherná regata vlastně rozhodla, že se Lusk nestal fotbalistou, silák Jindra třeba těžkým atletem a Mejta s Havlisem se nedali na hokej. Chtěli, aby na jejich počest taky jednou pálili rachejtle vysoko do nebe a věděli, že k takové poctě se u nich doma dá dojet jenom na štíhlé veslařské lodi.

Když v osmačtyřicátém roce Jindra, Lusk a Havlis s veslováním začínali, měl už o čtyři roky starší Karel Mejta na rybnících něco odveslováno. Jako nejzkušenější si tedy sedl na stroka, aby lodi udával tempo a řád, velel jí k trhákům a vytahoval z únavy. Ale sotva se pořádně rozjeli, odešel Mejta studovat lesnickou školu do Hranic na Moravě. Tři zbývající se učili v Třeboni a situace byla zamotaná. Mají vzít do lodi někoho místo Mejty? A koho? Rovnocennou náhradu hned tak nenajdou, a vlastně ani do hledání moc chuti neměli. Mejta k nim patřil. Dohodli se tedy, že bude tam na Moravě denně běhat aspoň takové dávky, jaké běhali v zimě v létě po hrázích rybníků, každých čtrnáct dní zajede na sobotu a na neděli domů veslovat – zatímco oni si na tréninky budou brát náhradníka. Bylo ovšem jasné, že si loď musí za Mejtu najít nového stroka. K prvnímu veslu se tedy posadil Stanislav Lusk a dorostenec Karel Průcha při trénincích držel Mejtovi místo na háčku. V té době nikoho z nich ani nenapadlo, že tenhle zásah z nouze je v lodi seřadil do ideálního posezu. Ani ten nejmazanější trenér by je nemohl do čtyřky naskládat líp.

Trenér… To pro ně v Třeboni bylo cizí slovo. Trenéři s megafony v jejich době křičeli jenom nad vltavskou hladinou na posádky velkých a slavných klubů Slavie, Český veslařský klub a Blesk. Oni trenéra neměli. Trénovali podle svého, každý věděl něco a z toho dávali dohromady své tréninkové plány.

„Musím uznat, že jsme na tu dobu netrénovali špatně!“ Stanislav Lusk má plné právo posuzovat a hodnotit, vždyť po skončení aktivní činnosti stál jako trenér u úspěchů bratrů Svojanovských i výborné Marečkovy čtyřky. „S dnešními dávkami se to srovnávat nedá, ale tenkrát jsme asi jako první začali pořádně běhat, hlavně v zimě jsme na běh dost dali a naběhali slušné kilometry v hlubokém sněhu. Dneska ví kdekdo, že veslař musí závod především takříkajíc udýchat, ale tenkrát… A na vodě jsme taky trénovali dost účinně. Znali jsme jen dvě rychlosti: úplně volně a naplno. Mělo to intenzitu, a tak i když jsme každý večer naveslovali jen kolem osmi kilometrů, stačilo to.“

*

Stačilo to.

V roce 1950 vyhráli první titul mistrů republiky, o rok později druhý. A přece je veslařská generalita stále nemínila brát vážně. Dívala se na ně jako na nadšené samouky, kluky z vesnického rybníka. Třeboň byla zkrátka tenkrát daleko od Prahy a jejích velkých loděnic. Až při kvalifikaci na začátku sezóny 1952 měli pocit, že tuhle bariéru překonali. Svůj závod vyhráli s přehledem, a jako všichni vítězové měli jet na regatu do Budapešti. Rozdali jim dotazníky a formuláře pro výjezd reprezentantů, oni je s radostí a pečlivostí vyplnili, leč po pár dnech se dozvěděli, že se ty papíry někde ztratily v džungli špinavé metropole Pragovky a do Budapešti tedy pojede jiná zvýhodněná čtyřka. Naštvalo je to, ale nezlomilo. Sedli si do lodě, aby dokázali, že dovedou vyhrávat, ať se jim fandí nebo ne. Brzy na to se jely kontrolní závody a třeboňská čtyřka znovu předvedla, že doma nemá konkurenci.

Tak čtyři samorosty z Třeboně po právu nominovali na regatu do Moskvy a do výpravy na olympijské hry, které se v tom roce konaly v Helsinkách.

*

Na předolympijské soustředění přijeli do Prahy a veslařský svaz jim přidělil trenéra – Františka Bartáka z ČVK.

„Franta Barták nás dal před olympiádou báječně dohromady,“ vzpomíná Stanislav Lusk. „Poradil nám, upozornil nás na nějaké drobné chyby v technice. My jsme se vlastně nikdy veslovat neviděli, koukali jsme jen jeden druhému do zad, cítili jsme, jestli to jede dobře nebo hůř, ale zevnitř lodě člověk všechno nepozná. Barták s námi prošel i olympiádu a nikdy nezapomeneme, jak nám pomohl.“

Říkají, že když se vydali do Helsink, ani si pořádně neuvědomovali, co to znamená jet na olympiádu. Po regatě v Moskvě o sobě hodně slyšeli, jak jsou výborní, to jim dost pomohlo, ale oni se nikdy nikoho nebáli a neznali kalkulace, jaké umístění se dá považovat za úspěch, jaké místo je dobré a jaké ještě ujde. Šli do závodu vždycky s tím, aby nechali za sebou úplně všechny, i kdyby měli na veslech třeba umírat.

K tomu umírání v lodi měli pak na olympijské dráze mnohem blíž než jindy. Nikdy předtím ani potom nejeli tak ďábelský a tvrdý závod, jakým bylo olympijské semifinále!

Byla to od startérova povelu až do cíle vyrovnaná bitka s výbornou čtyřkou Švýcarů, špička na špičku, jedna loď chytala trhák druhé, aby se po pár metrech sama pokusila zvýšeným záběrem soupeři odjet. Tyhle bitky jsou testováním vůle stroků. Strok musí nasadit tempo a musí tu vysokou frekvenci podržet o chvilku déle než soupeř, pak jde loď dopředu. Na posledních metrech to Lusk dokázal, ti za ním přesně odebrali jeho záběr a dali mu všechny zbytky síly.

Když projeli cílem, nevědělo se, kdo vyhrál. Pak zazněl verdikt rozhodčích, že špička československé čtyřky proťala cílovou pásku dřív. Naše výprava jásala – poprvé v historii pojede československá loď olympijské finále! Ale ti, kteří se o to zasloužili, nevěděli o ničem. Vydali se z posledního a napadali do lodě. Luska museli vynést, dvě hodiny vůbec nevěděl o světě. Ostatní toho měli taky dost, i Jindra, hora svalů, chlap, na kterého si únava hned tak netroufla, byl po tom šíleném závodě K.O.

Po semifinále byl volný den. Stačil jim, aby se zmátořili, ale v noci z úterka na středu 23. června nikdo z nich pořádně neusnul. Bydleli všichni v jednom pokoji a spát jim nedala vtíravá myšlenka, jestli se zase se Švýcary nebudou tak divoce mydlit. Ale s velkými obavami o tom nesměl nikdo promluvit – když je porazili v pondělí, proč by s nimi měli ve středu prohrát?!

Ve finále šlo všechno docela hladce. Po startu se dostali do vedení Angličané, ale na pětistovce šla před ně naše loď. V polovině závodu Angličané nestačili, dotáhli je Švýcaři, na vedoucí loď však už měli ztrátu půl lodě. Pět set metrů před cílem je jasné, že Luskově čtyřce zlato nikdo nevezme a že i naše veslování ozdobí první zlatá olympijská medaile.

Vraceli se tenkrát s těmi zlatými medailemi vlakem do Třeboně. Vystoupili na zastávce Třeboň–lázně, lidi je nesli na ramenou až na náměstí, jen kousíček od hráze rybníka Svět, muzika vyhrávala duněla víc než při třeboňských regatách, nebe bylo samá rachejtle.

Vrchovatě se dočkali naplnění klukovského snu o veslařské slávě. A navíc ani nemuseli čekat moc dlouho – Mejtovi bylo čtyřiadvacet, Jindrovi a Havlisovi dvacet, Luskovi o rok víc a Miroslavu Korandovi, který jejich loď kormidloval, osmnáct.

K olympijskému zlatu za dva roky v Kodani přidali i titul mistrů Evropy. Když v roce 1957 odcházeli z pražské vojenské jednotky ÚDA, Lusk už zpátky do Třeboně zamířit nechtěl. Přešel do Blesku a zbývající tři hledali na jeho místo jiného parťáka. Nikdy to už nebylo ono. Ti čtyři k sobě nenahraditelně patřili.

*

„Honza Jindra byl z nás asi nejlepší. V síle se s ním nikdo nemohl rovnat. Nikdy ho nic nezlomilo, pořád samá legrace. Držel celou partu. Ve zdravém těle zdravý duch, tedy žádné netolerantní ořezávátko. Karel Mejta by se určitě prosadil v hokeji, ale dobře, že s námi seděl v lodi. Kluků s tak zapáleným srdcem pro sport se moc nerodí, tolik jich už po světě nepotkáte. Do všeho šel jako o život. Hrát s ním při tréninku fotbal, to bylo jen pro otrlé chlapy! Jirka Havlis, výborný kluk… Na to, co jsme prožili, se nedá zapomenout,“ vzpomíná Stanislav Lusk.

Začali na ostrově v rybníku Svět a svět se o jejich udatnosti dozvěděl. V historii našeho veslování se o nich hovoří jako o zlaté třeboňské čtyřce. Zvonimír Šupich zmapoval celou éru našich významných nadějí a proměněných šancí na OH prostřednictvím unikátního elaborátu, Jirka jeho knihu o síle a pohybu šampiónů a šampiónek vychvaluje, ačkoliv na současném trhu v nabídce moderních knih i takzvaných důležitých bestsellerů už Zvonimíra Šupicha nenalezneme.

Easy does it, do it easy

http://www.youtube.com/watch?v=pOterjC1Lt8