V noci mi někdo klepal na dveře.

Někdy mezi snem a možná, snad…

Chtěl jsem tomu neuvěřit

na přítulném polštáři.

Jenže klepání neustávalo.

Pes se chytil rytmu a začal zpívat

o strachu a stesku …a pes ví o čem ještě.

Ujistil jsem polštář, že se brzy vrátím

a šel vstříc té podivnosti.

Ptám se: „Kdo tam!?“

„Láska.“ Prokvetl hlas dveřmi

a zanechal lechtivou jizvu v útrobách paměti.

Nelze nevěřit.

Otvírám dveře, jako by byly patery.

Tam stojíš Ty a zem se houpá.

„Pojď dál Lásko.“ Houpá se i hlas.

„Já nejsem láska.“ Stoupáš si stranou.

Za Tebou stojí průzračná bytost bez tváře.

Zem ztuhla.

„A kdo teda jsi?“

„Já jsem bolest.“