Držím v ruce kousek času,

barví se hudbou prosněných rán.

Možná je to hra,

třeba jenom zdání -

kolotoč, co vzlétl,

když zemřel flašinetář

V prstech plochá nuda,

údiv tváří,

strach z neznámých pout.

Po chuti prohry dát žít naději

zapomenout

na pustý kout pouště,

kde doznívá pláč,

na touhu neživých skutků,

které se nesměly stát.