Posilněni vodkou hledí z kopce do údolí.

Pohledy pouští dolů, duše jim vzlétají k nebi.

Šťastní i nešťastní se pod vrcholem sešli,

aby odstřihli z metru další kousek.

Co prý je nezabije, to je posílí.

Mně ale přijde, že umíráme všichni.

A tak ležím pod špičkou kopce a lehám si,

                abych byl blíž nitru země. To srdce je

                velké a vroucí. Vždyť jej koval

sám ďábel. A přesto je mi blíž

než studené nebe.

Já ležím na zemi a záda mi hřeje ďábel,

                tvář mi chladí Bůh. A v mém nitru se

perou a smějí – bratři ve zbrani

ve válce proti mně. Dokud budu ležet,

tak se budou prát. Když vstanu, jeden

z nich ze mě odejde. Koho zabít?

Boha či ďábla? Teplo či chlad?

Lásku nebo sebe?

 Tebe?