Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 27.4.
Jaroslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Proč bránit český jazyk? z kolekce Dnešek
Autor: vabartos (Občasný) - publikováno 22.1.2004 (19:49:36)
další>

Historii naplňuje honba za dokonalostí. A může to být dokonalost umělecká, zrcadlící se v symfoniích geniálních skladatelů, nebo třeba dokonalost sportovní, ukrytá ve skladbě přesně nacvičených pohybů a naprosté soustředěnosti. Je to zkrátka snaha být v něčem nejlepší. Hned na to by jistě mohla zaznít uštěpačná poznámka věčných cyniků o přemrštěných ambicích. Ale v lidském rodě tomu už tak je. Kdo by se domníval, že lidstvo ke hvězdám žene snad jistá forma srdečnosti, či nepotlačitelná touha empatie, mohl by se škaredě zmýlit. Je to jenom jakési prachsprosté předbíhání v nesmyslné frontě na věčnost. A tak, jako v nejepochálnějších výbuších lidského ducha, se tato myšlenka uplatňuje i v našem každodenním fádním životě. Vždyť s myšlenkou předbíhání ve frontě jsme začali koketovat už jako děti při čekání na oběd ve školní jídelně.

Většina z nás však nevidí kouzlo omšelého autobusu plného lidí, onu všednost bez zřetelných ambic. Ovšem při pohledu na demonstrující náměstí se již obdiv v našich očích objeví, ale opět nám v honbě za dokonalostí unikne ten hřejivý pocit z vykonané práce. Pouze se zablýskne v naší duši nepopsatelný záchvěv hrdosti, vyprchávající ještě předtím, než náměstí opustí poslední demonstrant. Neuvědomíme si tu dokonalost fádních, denně se opakujících situací a míříme ke hvězdám.

Stejně tak je tomu i s jazyky. V honbě za dokonalostí a úspěchem se před námi zrcadlí pouze slibná vidina těch světových a naše mateřština si vedle nich připadá častokrát více jak nedonošené a nedokonalé batole. Snad je to tím, že jsme si našeho potomka přestali vážit právě v jeho věku nejtěžším, těsně po tom, co zdárně zvládl pubertu s několika nerozvážnými mladickými klopýtnutími.

Považujeme totiž světovost jazyka zároveň za jeho kvalitu. Zde však přímá úměra neplatí a že čeština rozhodně není žádné batole, se potvrdí teprve ve chvíli, když se vydáme napříč republikou a necháme se unášet různými dialekty nebo dokonce místními nářečími. V jižních Čechách se jisto jistě pohádáme, že není to bůro, ale ten bůr a budeme poučeni, že se nejezdí ke strejdoj, nýbrž k strýcovi, v Ostravě pak narazíme na pár naprosto nových slov, včetně toho jak libozvučně a přitom sekaně si s češtinou dokáží místní pohrávat. Někde před Náchodem ještě objevíme tůčko co by obyčejné stavařské kolečko a v Náchodě samotném kladku jako visací zámek, jestli z toho ovšem posléze nebudeme v Liberci štajch.

Řeč a jazyk v těsném závěsu jsou všudypřítomní, i když jako by si žili svým vlastním životem, jazyk jako odměřený mladý muž, zaklet do slov a souvětí, přežívající pouze na stránkách knih a časopisů a jeho neposedná manželka řeč, beroucí do úst nejrůznější novotvary a podivuhodné obraty, co jich jen mezi lidmi je. Jsou čímsi živoucí, až se zdá, že za devatero horami mají také jako my teplé papuče, křesílko s pívečkem a vlastní televizor. A učí se z něj, jak správně mluvit. Přičinlivá je hlavně ženština řeč, a také jejich děti před ním vysedávají a všichni si pak odnášejí stále jadrnější výrazy. Občas se ještě drazí rodičové pozastaví, od koho že to ten vulgarismus v ústech jejich ratolestí vzešel. Jazyk pohlédne na řeč a ta si vzdychne a uvědomí si, jak nesmyslné je stát se mravokárcem. Jádrem pudla totiž není požitkářský žaludek či ušlechtilé srdce, nýbrž chladnokrevný rozum, jímž se jazyk řídí. Je mu srdečně jedno, kde a jak ho přetřásají. Svou manželku po chvíli uklidní a jdou spát.

Na druhou stranu mě televize v dětství také utvářela a kdybych měl její působení shrnout, obohatila mě. Ano, ona hrůzostrašná televize jako první v mém životě utvářela náklonnost k mému rodnému jazyku, přidalo se pak několik populárně naučných encyklopedií s poznatky z vědy a techniky, mámino čtení pohádek před spaním a náklonnost postupně vykrystalizovala v čirou lásku, dychtivou touhu po psaní. Nebyl to proces nijak náhlý a jednoduchý. Ba naopak peripetií na této cestě bylo požehnaně! A nemůžeme od nikoho čekat, že se ze dne na den nadchne pro něco, co do nynějška používal jen jako pouhý prostředek svého sdělení a spíš jen s prostopášnou řečí koketoval. Tak je to i s národní hrdostí, pozvolna vyčpělou a opětovně vyprchávající vždy s posledním demonstrantem nebo s dozvuky úspěchů našich sportovců na šampionátu. Zas se vytratí a znovu začne pracovat rozum. A dík za tupou úředničinu, zarytě si v nás držící své pevné místo, pro níž hledáme i své životní jistoty, neboť z ní a algebraické přesnosti se rodí cosi jako jazyk, exaktní věda, mající svá přesná pravidla. Právě z logicky myslících hlav, opomeneme-li zmateně pobíhající byrokraty, se začaly rodit první pravidla a čeština mohla vzkvétat.

Jenže právě kvůli té úředničině apaticky někde mezi snídaní a svačinou míjíme naše architektonické skvosty, přírodu kolem nás a vlastně celé naše okolí, včetně kouzla přeplněného autobusu. Úspěch měříme množstvím peněz nebo známkami, které ve škole dostáváme. Kéž by to tak šlo život oznámkovat a vystavit češtině vysvědčení. Mohli bychom jednoduše podle stupnice hodnocení zjistit, zda je pro nás potřebná či ne. Ale dřív by stačilo otevřít oči, rozpoznat dle svého vlastního úsudku, co je v našem životě reálné a co už ne, odhlédnout od hvězd, dokonalých symfonií a precizních sportovních výkonů, které nám běžným lidem stejně nenáleží, uvědomit si pojem planeta Zem a do vidin jednotné Evropy vtělit i zájem o naši českou zem. Nekrčili bychom pak rameny, když se nás v cizině ptají, na vznik našeho státu. A teprve v zájmu o taková data se rodí pevný základ, jímž by měl být národ vychováván. Není však všem dnům konec. Střídmě tedy pohlédněme na skutečnost a stůjme pevně za národní hrdostí, která se rodí z uvědomění a střízlivého vlastenectví.

A když bychom se rozhodli naslouchat našim předkům, hovořícím ze zažloutlých listů kronik a dávných příběhů zachycených do poutavých knih, čeština by k nám přišla jako stařičká babička, belhající se o holi, a rozhovořila by se o všem, co se jí za ta léta přihodilo. Neopomněla by se zmínit o velikánech, kteří ji utvářeli a postěžovat si na dnešní bezvěrce, kteří jí házejí klacky pod nohy. Paradoxně by se svěřila, že oporou jsou pro ni obyčejní apatičtí lidé. Nevšímavě míří každého rána na šestou do práce a občas si navzájem zanadávají na to, co je zrovna trápí. Nadávají však řízně a česky! U nich je naše rozechvělá stařenka v bezpečí, i když, a v tom je ten paradox, občas koketují s myšlenkou práci vnukům usnadnit a vymítit češtinu. Vždyť o co by to bylo všechno jednodušší? Stařičká čeština sama s povzdechnutím dodává, nakolik je její úděl zapeklitý. S úsměvem však poznamená, že v tom není sama. Lidé stojí za ní. Národní uvědomění se již opět probouzí. Léta ji už poučila, že nic není možné uspěchat a vše se musí dělat s rozvahou. A snad by se měla bát cesty na věčnost, tomu se však srdečně zasměje. Zatím nemá rozhodně v úmyslu odcházet, dokud se s ní bude mluvit, odcházet na věčnost nehodlá. To už jednou zažila a historie se opakuje. Ani zde odpověď, po které se pídíme, nedostaneme. Stařičká čeština plna životní moudrosti se sama přizná, že ji nezná.

Někdo se už dotkl krásy, která se skrývá ze stařenčinou svraštělou tváří v mladické nezbednosti pubescenta. Jsou to spisovatelé, kteří se nám o češtinu starají a od nichž se můžeme kráse mateřštiny učit. Vždy si totiž se slovy de facto pouze zvukomalebně a jako by lehce pohrávali. Z jejich projevu je znát věcnost a radost nad možností vyjadřovat se právě touto řečí. Ano, řečí, neboť z řeči se rodí jazyk a řeči, která je obklopovala si všímali, aby z ní dělali jazyk, aby na jejich základě mohli dnešní spisovatelé psát dál. Čeština neumírá, ba naopak, a to se dostáváme opět k našemu problému, prostřednictvím ní můžeme vyjádřit mnohé, jež by v cizích jazycích nešlo. A že Češi ve své mateřštině chybují více než ostatní národy. Nenechte se mýlit. Zrovna angličtina, jazyk spojující mnoho národů, je pravopisnými úskalími přímo zákeřná, zvláště, když se čte jinak, než se píše. Lehce se pak stanou takové školácké chyby, se nimiž se můžeme setkat třeba u Angličanů. Výjimkou není naprosté zkomolení slova. K tomu právě angličtina vybízí - k jednotvárnosti a pouhému automatickému řazení slov za sebou do tzv. idiomů podle nálad, které námi právě zmítají. O to je pak komunikace tímto jazykem jednodušší a stává se z něj skutečně pouhé medium a sled frází. Slije se v monotónní proud.

Mám tady tedy další otázku, jež se před rozřešením té první objevila. Je jím poslání češtiny. Čím by pro nás čeština měla být? Upozornil jsem již na přehnané vlastenectví, které by nás vybízelo se za mateřštinu bezhlavě postavit. Nemůžeme ani s určitostí říci, jestli by pro nás nebylo výhodnější se ji zbavit, ani sama vetchá stařenka nenachází odpovědi. Ví však, že to prostě je. V jejím hlase není hořkosti, nýbrž v něm sídlí pokora a oddanost. Měla by se tedy stát něčím, co nás povznáší, s čím si pohráváme místo toho, abychom se s ní vláčeli životem a byla naším stigmatem. Vycházíme přitom z mudrosloví: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ A byla by pošetilost, abychom se báli, že nás chce čeština zabít. Ano, strach a zároveň nejistotu v nás zakořenila výchova a to hlavně výchova školní, dnešní světový vývoj tomu také mnoho nepřidá. Mně se to však mluví, když jsem již k češtině svou cestu našel, že? Vážení cynikové, máte pravdu. Problém možná není jen v češtině. Připustil jsem už, že malinko hapruje to národní uvědomění a teď jsem tu upozornil i na naše problematické školství, vyžadují od nás hlavně znalost než dovednost. Musíme češtinu znát, než s ní dovádět jako naši velcí spisovatelé. Ovládat však neznamená vládnout, a tak jedničky z češtiny nepředurčují žáka ke spisovatelské dráze a mnoho ze spisovatelů původně volilo ke studiu vědy exaktní a vrhají se přírodovědným směrem. I to jsem zmínil. Jazyk totiž vychází z logického, matematického myšlení, které se většinou snaží chápat a nestavět na dogmatech, racionálně věc rozebrat, vyvodit teorii a pomocí fungující teorie pak rozhýbat více schémat najednou. Lehce vysvětlit jedním pravidlem například koncovky přídavných jmen a ty se přece řídí podle vzorů. Teorie je na světě a dá se jednoduše aplikovat. Ti, kteří k češtině již pronikli však vědí, že by náš život měla zpestřovat. Jednoduché slovo se hold hledá dlouho.

Čeština by náš život měla předně zpestřovat, proto bychom ji měli bránit se všemi klady a zápory a s očima dokořán. Víte, já vám něco povím. Kdybychom byli pokorní, pozorovali vše kolem, více se pídili po smyslu toho všeho, nikdy by nás ani nenapadlo ptát se, proč bránit český jazyk. Snad by nás zajímalo, kde se tu vzal, co ho ovlivňovalo, ale bylo by nám naprosto jasné, že tu místo prostě má. Rozhodně víc než panelová zástavba našich měst.



Poznámky k tomuto příspěvku
Jonáš (Občasný) - 4.2.2004 > Ahoj, těší mě, že Tě tady potkávám!

..máš to hezky napsané, jako vystřižené z Lidových novin.

Jen pozor: "holt" se nepíše s "d" a "pravidla se rodit začala" a ne "začaly".
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
0 0 (1) 2 3 4 6 7
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter