Pravdivý příběh polygrafa Rudolfa Jelínka

Láska byla pro Rudolfa větším luxusem, než si mohl dovolit, a přesto se neustále zamilovával na potkání. Stačil jeden pohled, aby ho dívka upoutala a druhý, aby mu učarovala. Dlouho věděl, jak na ty jiskřivé oči, plné rty a ladné křivky žen, aby se na něj upřely, v jeho polibcích rozplynuly a nakonec se vznášely v jeho náručí. A právě, že to věděl, neopovažoval se více než pohledět. Vlastně se ale jen bál dalšího zklamání .Ani on nebyl k zahození a raději nedával žádné z krásek naději. V jeho životě bylo jen málo charismatických, oduševnělých a přitom krásných žen, se kterými měl co dočinění. Dodnes ho vzpomínka na některou z nich dokáže nesmírně zahřát u srdce. Trochu pateticky by řekl: „Bylo mi ctí.“ Jedna mu dala do vínku více sebedůvěry, druhá víru v lidi, další jej naučila něze. Prožil s nimi nejněžnější i nejvášnivější milování, jedněm se dokázal plně oddat, jiným zlomit srdce. Prohovořil s nimi celé noci, obdivoval se jejich šarmu a kráse, vedle nich se probouzel i usínal. Vždy ho však znovu cosi přinutilo zvednout se a jít dál. Navykl si taky obdivovat ženskou krásu pouze z povzdálí.

Ponořil se tak mnohem více do své práce a její výsledky na sebe nedaly dlouho čekat. Svou pracovitostí předčil všechny kolegy, dokonce byl ve svém oboru navržen na několik prestižních ocenění a povýšení bylo na světě. Nutno podotknout, nebyl u firmy zaměstnán dlouho. Rudolf Jelínek byl přijat jako tiskař do místní tiskárny před necelým rokem hned po vyučení. Tím, kdo si ho všiml a vynesl nahoru byl přímo obávaný šéf – ředitel a majitel v jedné osobě – Karel Motz. Od doby, kdy se stal Rudolf jeho zástupcem, byla tiskárna ze dne na den schopna zvýšit svou kapacitu a mnohonásobně zvednout svůj zisk. Do tisku tak mohlo jít hned po novém roce nejen množství knih, které na své vytištění čekaly i celé roky, ale i řada nepravidelných odborných periodik, které by jinak spatřit světlo světa ani nemohli. Rudolf své práci obětoval veškerý svůj volný čas a častokrát v tiskárně zůstával pozdě do noci. Karel Motz ho obden zvával do své kanceláře. To už bylo v době, kdy mu Rudolf i před ostatními zaměstnanci bezostyšně tykal. Karel pochopil, kolik toho Rudolf zvládá, a tak se už o svůj podnik tolik nezajímal. Raděj ho začal poučovat o životě a o lásce, jako padesátiletý muž poučuje o polovinu let mladšího kluka. S nohou přes nohu, doutníkem v ústech a nezbytnou přirozenou noblesou trpíval Karel Motz ve společnosti energického Rudolfa více jak často pocitem sebeuspokojení. Uvědomoval si totiž na základě Rudolfova úspěchu své pochybení ve vedení firmy a nechtěl o něho přijít. Nakonec ani neměl, komu jinému by svou živnost předal a jeho mladý zástupce byl jasnou nadějí. Připadalo mu to samozřejmé, že mládí střídá stáří a nikdy by ho nenapadlo, že by se Rudla přes tíhu jeho argumentů rozhodl zamilovat. Rudolf se ani tak nerozhodl, jako prostě zamiloval.

--- (pokračování příště) ---