|
Chápu Tě ve Tvé samotě,
v tužeb lichém putování,
vděčná jsem Tvojí dobrotě,
jež modrou stuhou chrání
bezbrannou
Chápu i bolest srdce Tvého
a příchuť prázdných dlaní,
jaž zamkla v sobě stopy zlého
a zrcadlí v rose ranní
spoutanou
Chápu i živočišnou žízeň,
co rozpoutá bouři snění
o krajině, která zaslíbenou
se může zdát, i když není
tou jedinou
Chápu i reliéf Tvé duše,
ty jemné vlny obzoru,
co halí se mlhou snad jen tuše,
že údolím protnou se do vzdoru
s nezkrotnou
A možná i chápu nádech taje
Tvých mrazivých vrcholů,
kdy pod sluncem sněhu příkrov taje
a dovolí chvilku pospolu
se zasněnou
A třeba i tuším hvozdy temné,
co lemují křivky u Tvých cest
co obrousily tóny jemné
a odhalily věčnou lest
v slovech ztracenou
Snad toto všechno schopná jsem
pochopit a snad i chápu,
však ve Tvých slovech o citech
jen beznadějně tápu
zmatená .
|
|
|
