|
| |
 |
|  |
ŽENA JE ŽENA
UNE FEMME EST UNE FEMME
Francie, 1961
režie: Jean-Luc Godard
93%
Komedie o ženských i mužských rozmarech v avantgardním stylu francouzské nové vlny.
Námět
Striptérka Angela (Anna Karina) by si přála mít dítě, její partner Emile (Jean-Claude Brialy) je ovšem proti. A tak Angela provokativně navrhne, že by jí dítě mohl udělat někdo jiný. Emile ji překvapivě chytá za slovo a povolán k tomuto činu je jejich přítel Alfred (Jean-Paul Belmondo). Alfred ale Angelu skutečně miluje, takže se Angela bude muset rozhodnout, kterému muži dá nakonec přednost.
Hodnocení
Pro svůj první barevný a zároveň širokoúhlý snímek si Jean-Luc Godard, jeden z čelních představitelů francouzské nové vlny, vybral sobě nezvyklý žánr hudební komedie. Jeho originální pojetí však rychle bortí představy, které bychom si mohli utvořit po zhlédnutí několika klasických amerických muzikálů 40. a 50. let. Godard zde sice chce stejně jako ony především bavit, nezůstává ale nic dlužen ani náročnému divákovi, který nepřišel do kina jen za zábavou.
Hned v několika úvodních scénách poznáme Godardův vyhraněný filmařský styl. Angela v knihkupectví potkává svého partnera Emila. Rozpláče se, když si prohlíží surrealistickou pohlednici se zvířátky. Na otázku proč pláče Emilovi odpoví, že by chtěla být oběma zvířátky najednou. Angela se s Emilem rozloučí a kráčí po pařížské ulici k podniku Zodiak. Godard (jak je jeho zvykem) rozpojuje zvukovou a obrazovou stopu - chvíli slyšíme městský ruch a Angeliny podpatky, chvíli zas pouze improvizovanou hudbu Michela Legranda. Před barem Zodiak potkává Angela přítele Alfreda, s kterým prohodí několik slov. V závěru dialogu se jí Alfred ptá, na co myslí. "Na nic. Na to, že existuji." V baru Zodiak pak po několika dalších zvukově a obrazově dělených scénách předvádí Angela půvabné taneční číslo, v jehož závěru zpívá: "Nejsem žádné neviňátko. Já jsem hrozně krutá. Muži po mně ale přesto šílí, protože jsem tak - krásná."
Na tom, že toto Angelino závěrečné prohlášení zdaleka nepůsobí směšně, nadřazeně či nafoukaně, mají hlavní zásluhu dva faktory. Jednak Godardovo vytříbené estetické cítění, které jednoduše nedovoluje jakémukoli záběru kamery Raoula Coutarda spadnout do stok umělosti či podlézavé účelovosti, a jednak přesvědčivé herectví i neodolatelné osobní kouzlo Anny Kariny. Přestože Karina je dánského původu, při pohledu na ni se mi vybavují slova jako Francie, Paříž, francouzský šarm a svůdná elegance. Dětinské rozmary a úsměvnou naivitu přebíjí její Angela silnými ženskými zbraněmi - důvtipem a přirozeným půvabem; Anna Karina byla za svůj herecký výkon odměněna cenou na berlínském filmovém festivalu. Bezchybné herectví v duchu cinema verité předvádí i Jean-Claude Brialy v roli trochu necitlivého Emila a také existenciálně dychtivý Jean-Paul Belmondo, jehož Alfred se snaží Angele dokázat lásku i tím, že se rozběhne hlavou proti zdi.
Godardův autorský film vypráví o ženském a mužském světě, o partnerských neshodách i usmiřování, o radosti i pláči. Je to komedie, ale také trochu tragédie, ostatně (jak praví Emile) pokud jde o ženy, člověk nikdy neví. U Godarda jde ale především o formu, o pocit ze svobodného filmování, o znovuobjevování reality a zachycení skutečného nearanžovaného života. Hudební komedie sice není žánrem, ve kterém by se mohly Godardovy kvality nanejvýš vnímavého pozorovatele lidské bolesti i radosti naplno prosadit, přesto však nabídl na tomto poli nečekaně výraznou a originální podívanou.
Na závěr ještě přenechávám slovo Angele, aby vedle Godardova působivého snímku završila i tuto recenzi slovy: "Já nejsem zkažená. Já jsem žena." |
|
|
