Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 7.7.
Bohuslava
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 
14.číslo   
 15. 
   16.číslo

               

  
  
 
 

 

Co mne zajímá, je blízkost


rozhovor s kalais



Básně kalais zaslouženě vzbuzují pozornost totemového čtenářstva, a to jak jeho ženské, tak i mužské části. Vynikají temperamentem, barevností, neotřelým zpracováním tématu a originální imaginací. Eva Košinská (nar. 1983), stojící za tímto nickem, by ale mnoho lidí překvapila: není to žádná prostá divoženka, jak si ji už někdo představoval; studuje bohemistiku a komparatistiku na FF UK a dokáže se vyjadřovat velmi kriticky, a to i vůči vlastní tvorbě. Někdy působí až přehnaně skromně: své básně například zařazuje do rubriky Zpovědi, pocity, protože jim úplně nevěří. V rozhovoru, k němuž jsme se sešli v kavárně Indigo na Starém Městě pražském, se Eva nejen podnětně rozpovídala o svém psaní, ale vyznala se i ze svého vyzrálého vztahu k Totemu. Na začátek jsem měl připravenu otázku, na niž odpověď mne samotného zajímala nejvíc.


Jak vnímáš vztah mezi svým studiem a tvorbou? Překážejí si, nebo se naopak podporují?

Na začátek pokládáš velmi těžké otázky... Myslela jsem, že to bude něco na rozjezd, a ty už takhle zhurta. Nevím, jestli se to týká studia, ale když jsem šla na bohemistiku, řekla mi moje kamarádka, která už je v nějakém vysokém ročníku, že od té doby, co studuje fildu, je pro ni těžké něco tvořit, protože si uvědomuje, jaký je vlastně lůzr. A já jsem si říkala: To mě nemůže potkat. Neměla jsem pocit, že nějak tvořím, prostě jsem si hrála. Když jsem začala psát, poezie pro mne nebyla poezií, byla to komunikace, nějaký vzkaz. Nesnažila jsem se o uměleckou formu. Začala jsem publikovat na Písmáku, kde tenkrát místo dnešních stovek děl za den přibylo takových pět, deset, takže každé dílo bylo hojně kritizováno a byla tam nějaká interakce, zpětná vazba. Byly to pro mě vzkazy.

 

Takže ty už znáš historii literárních serverů takříkajíc od počátku...

V podstatě jo. Když jsem začala studovat fildu, číst kvalitní literaturu a neomezovat se tím, že si sednu, vidím něco z okna a napíšu to (zjednodušuji), psaní přestalo být spontánní a začalo mít určité hranice, začala jsem si je hlídat. Ne, že si sedneš, imaginace jede a ty si říkáš, to je výborný. Najednou to prostě nešlo. Člověk si sednul k papíru, hryzal tužku dvě tři hodiny, a ono nic.


A za to může to studium?

Nevím, jestli přímo, ale asi jde o to, že jsem začala číst víc než normálně. Projdou tebou spousty knih, spoustu se toho dozvíš... Najednou už to není tak jednoduché. Už k tomu nemůžeš přistupovat jako čistý. Už jsi poznamenaný.


Je potřeba přepnout nějaký vypínač mezi bohemistou a autorem literárních textů?

Asi by to bylo potřeba, ale bohužel se mi občas stává, že se to směšuje. Což je chyba. Že k těm textům přistupuju jako nějaký... Nemůžu o sobě tvrdit, že jsem básník!


Máš problém s tím termínem?

Já to tak necítím. Trochu ano. Nemyslím si, že bych byla básník. Co dělá básníka básníkem? Že píše? Publikuje? Že mu to lidi žerou? Já nevím, myslím, že to je strašně vágní pojem. Ještě jednou: je pro mne těžké vyjadřovat se takhle „na férovku“. Uvědomuju si to, že napíšu nějaký text, pak ho zmuchlám a vyhodím. Což bych dřív neudělala. Teď, protože mám v hlavě Holana, Reynka a další autory, něco napíšu a řeknu si: Ono je to fakt špatný. Přečtu řádek a: Tohle je vliv Hrušky – ježišmarja. Vždyť ten text je hrozný kompilát.


Přímo při tvůrčím procesu ale neuvažuješ nějak teoreticky, ne?

To ne, to nejde. Já to aspoň neumím. A hlavně asi nejsem člověk, který si sedne, píše čtyři hodiny, opravuje, škrtá a tak. Pro mne je tvorba spíš intuitivní záležitost.


Na druhou stranu, tvoje texty se nezdají nijak spontánní. Jak dlouho zraje takový tvůj text?

Záleží na tom jaký. Někdy ho napíšu během deseti minut. Stává se mi hodně často, že prostě nastane nějaký přetlak – čímž nechci říct, že tvořím jenom z přetlaku. Ale je taková situace, kdy cítím, že teď to musí ven, a ono to jde a formuje se to samo; text mě vede. Je to zvláštní, protože já bych měla vést ten text, ale stává se to přesně naopak. Jsem médiem, najednou to padá na papír.


A ty jsi u toho kontrolou?

Potom tou zpětnou, ale ve chvíli, když je člověk médium, tak to nekontroluje.


Říkáš, že někdy vznikne text za deset minut, a přitom tvá bilance na Totemu, co do kvantity textu, není nijak závratná. Máš tam asi sedmnáct textů za tento rok...

Publikuju jenom některé. Protože mám pocit, že z literárních serverů je Totem nejkvalitnější, a dobře si rozmyslím, co tam dám! Je to i proto, že tam je spousta textů zbytečných – nechci teď jmenovat.


A není to pokušení, dát tam vždycky čerstvý text?

Je to pokušení, ale mám zábrany, snažím se si to hlídat. A hlavně, když to napíšeš, máš na to jiný pohled, než když se na to koukneš druhý den. To si pak řekneš: Sakra, tady je mezera, tady je mezera... Jenže já nejsem ten soustavný dělník, který na textech pracuje. Radši to vyhodím a zapomenu. Poslední dobou se mi nepodařilo napsat nic dobrého, nic, s čím bych chtěla jít ven.


To je jen tvůj pocit...

Jasně, ale ten je přece nejdůležitější. Kdybych se měla spoléhat na reakce svého okolí... Přitom nechci říct, že píšu pro sebe.


Píšeš tedy pro někoho, nebo pro nikoho?

Vždycky pro někoho píšeš, nejspíš. Často se mi stává, že píšu stále vzkazy někomu, ale to neznamená, že mají konkrétního příjemce. Jde o to, že do té role někoho můžeš dosadit vlastně kohokoliv, protože může vzniknout rezonance mezi autorem a čtenářem. Kdyby se vzkazy týkaly jedné konkrétní osoby, neměly by smysl, jsou samozřejmě obecnější. Jsou pro lidi, které já neznám.


Když jsem se tě jednou ptal, jak děláš svoje básně, napsalas mi do poznámky, že se jenom díváš. Ale tomu já úplně nemůžu věřit: do jaké míry jsou tvé texty imaginací nebo fikcí?

Do velké.


A jak to funguje? Nastartuje to nějaký konkrétní vjem?

Jo, nějak podobně. Měla bych ti říct: Já jdu, a vidím tramvaj, a ta tramvaj ve mně vzbuzuje... (V nějaké básni jsem četla, že tramvaj je skleněná rakev, vezoucí mrtvé do práce.) Prostě ti navodí další asociace, a už to jede. Jasně, že se dívám. Vidíš třeba tuhle skleničku? Pro někoho je to jenom sklenička. A ve mně se občas stane, že taková dejme tomu obyčejná věc nastartuje řetězec asociací, ze kterého může něco vzniknout, protože si k té skleničce přimyslím příběh; nebo ta hladina vína – první, co mě napadlo, že to je japonská vlajka... Takhle se to větví, vrství a pak už to vidíš takhle. Vím, že moje básně nebo texty (nebo jak tomu mám říkat) jsou hodně obrazové. Obraz je v nich převažující složkou. Dřív jsem hodně malovala, možná proto.


Skutečně ti stačí vidět cíp květované haleny nebo pohled mezi dvěma lidmi, aby sis domyslela příběh?

Občas to stačí, prostě si to vymyslíš – to se ti muselo stát taky. Neumím zpracovat něco, co jsem skutečně zažila, aby to nevyznělo pateticky. Když ti nějaký člověk vypráví příběh o sobě a ještě o někom jiném, stejně je pak za tím příběhem tvoje projekce.


Proč tě tolik přitahují vztahy jako téma tvých básní?

Jonáši, ty jsi zákeřný! Jo, je to pravda, přitahují mě. Uvědomuju si, že to je hodně obehrané téma, mohla bych psát třeba o fotbalistech, a mám jednu o nich a taky mě to bavilo. Ale ta vztahová úroveň je pro mne důležitá, protože texty mě pak nějakým způsobem přibližují k lidem; ne ke všem, ale k nějakým. Každý člověk je ve své podstatě hrozně osamělý, i když má partnera. Poezie je taky velké pole osamění, ale jsou vzácné momenty, „zjevení“, kdy se protnou třeba dva, čtenář a autor. Najednou to rezonuje, a to je úžasný. Najednou cítíš, že osamělost je prolomená.


Všiml jsem si ve tvých básních tělocvičen, MDŽ a podobných „starých“ rekvizit, které přitom nepůsobí staře. Jakou mají vlastně funkci?

Nevím. V poslední době se vědomě snažím o civilnost. Ten text s tělocvičnou byl původně nijaký, ale ta tělocvična mu dala úplně jiný rozměr, nějak to přiblížila. Říkal jsi, že mým hlavním tématem jsou vztahy, ale možná bych to poopravila: co mne zajímá, je blízkost.


Připadáš si ambiciózní?

Moc ne. Nejsem totiž přesvědčená, že to, co píšu, je úplně dobré. Občas se mi povede text, který mi přijde dobrý, je kompaktní, obrazy sedí, švih je dobrý, dává to nějakou jednotu, ale mnohdy se mi podaří jen nějaká směs obrazů, pocitů – a nikam to nevede, je to jen rozmělňování. Jestli mám nějaký cíl? Prostě nevím.


Je prostředí Totemu pro tvé texty adekvátní?

Myslím si, že Totem hodně lidí, co třeba dělají tištěnou poezii, podceňuje. Podle mne je Totem z literárních serverů nejlepší, pohybuje se tam kvalitní sorta autorů, ať je to Ladislav Zedník, ať je to Gabriel Pleska, který tam už moc není, ale pohyboval se tam, ať je to Petr Měrka, který vydá povídky. Nevím, proč se vůči serverům chová taková nedůvěra – protože jsou internetové a protože tam píší všichni, kdo chtějí? Jsou to předsudky. Najdou se tam lidi, kteří psát neumí, to jo.


Možná ta kolísavost trochu odrazuje...

To je jasné, ale když to člověk sleduje delší dobu, což taky vyžaduje spoustu času (jasně, další nevýhoda), a když si tam objeví svoje autory, může vidět, jak se vyvíjejí. A pro mne je důležité publikovat text, když se ti pak k tomu vyjádří třeba Zedník. Nebo Václav Mráz, který se k tomu vyjádří skoro vždycky negativně, ale ono to je hrozně dobrý! Chtěla jsem se komparační metodě vyhnout, ale když to srovnám s Literrou, tak ta funguje jinak než Totem, nemá takové ambice, má tu sféru zájmů úplně jinde. Chce sbližovat lidi a nejde jí až tak o literaturu. Mně jde samozřejmě i o literaturu, jinak bych mohla napsat báseň typu láska-páska a nazdar. A takové texty na serverech můžeš číst. Na Liteře, ať napíšu cokoliv, je to hrozně vysoce hodnocené. Mám pocit, že to lidi nevnímají z toho literárního hlediska. Kdežto na Totemu si dávám setsakramentský pozor. Tam dám báseň, a jsem docela napjatá, co bude, protože tam lidé nad tím textem – nechci říct přemýšlí, nemám teď vhodné slovo... Je to prostě jiné.


Čeho si na Totemu vážíš? Za co jsi mu vděčná?

Za prvé mi přinesl setkání se spoustou zajímavých lidí, což by asi řekl každý, na koho by ses obrátil. A za druhé – nějaké ohraničení? Reflexi? Cítím to jako poměrně výjimečnou věc.


A co tě na Totemu v poslední době zaujalo nejvíc? Nebo kdo?

Nemám moc čas číst, a to je pěkná výmluva. Co se mi fakt líbí... Jsou tam ti časem prověření, které můžeš číst pořád. Poslední dobou jsem neobjevila nikoho nového, kdo by mě nějak zaujal. Ale třeba Ondřej Kern je opravdu dobrý, projížděla jsem si schválně celou jeho tvorbu a fakt to má šťávu, je to výborné. A když si člověk sjede všechny texty od Zedníka, tak může sledovat ten vývoj... Je to monumentální!


Dostáváme se už na cílovou rovinku: připadáš si pořád jako Moravák?

Člověče, já jsem Moravák. Ale Prahu mám hrozně moc ráda. Vždycky, když jedu domů, těším se na lesy, na to ztrácení se v kopcích. Tady je zase ztrácení se ve městě.


Připravovaná sbírka Petra Krále se bude jmenovat Město je náš les.

To je dobré, to vystihl úplně přesně.


Aby to nevypadalo, že žiješ jenom literaturou – děláš vůbec ještě něco jiného, kromě psaní a studia?

Třeba se v noci procházím po Praze. Sama. Anebo poslouchám Oldřicha Janotu. Kdybych měla mluvit o nějakém vlivu na to, co, jak a proč píšu, tak bych zmínila tohle jméno.


A když v noci chodíš po Praze, tak se nebojíš?

To víš, že se bojím. Ale o to je to lepší.

 

 

(ptal se Jonáš)


  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter