Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 28.10.
Státní svátek
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 
 
 

A zase vánoce... - sadaf

Já nevim, že si naši pořád myslí něco o malym klukovi.A přitom dávno vim, že Ježíšek neni...
A jak se tváří, jako že je, a táta jak je vykulenej každej rok z vody po holení a máma z pleťovýho mlíka, no oni si snad opravdu myslí, že jim to nosí ten Ježíšek...
Brácha je ještě malej, ten ví prd, ale mě už je skoro dvanáct a nejsem blbej...
To po večeři táta zacinká zvonečkem, ale tak, aby jsme jako nevěděli a každý rok říká - tiše!! slyšeli jste?? už je asi tady...
Mámu už od večeře nejni vidět, to asi chystá dárky pod stromeček a pak přijde a jako že já jsem byla v koupelně ( se divim, že už ji za ta léta nenapadlo nic jiného než ta koupelna ) a prý - neslyšeli jste něco??? A táta - no slyšeli maminko, Ježíšek už tady asi byl, a brácha je vykulenej a oči mu září víc, než ty naše elektrický vánoční svíčky...
Táta otevře dveře do pokoje a pod stromečkem jsou dárky a všechno září a brácha má zase pusu vypadlou z pantů a máma slzy na krajíčku a táta se usmívá...
No a já hraju blbýho i když je fakt, že většinou dostanu to co jsem si přál, no někdy taky naši uletí, ale přece jim to nebudu kazit...
A pak rozbalujeme dárky a já dělám, že jsou jako od Ježíška, a táta to dělá a máma taky, jenom brácha tomu věří. Já , protože jsem velkej, to na sobě nenechám znát, oni naši tomu věří stejně jako brácha a vlastně jsem rád, že oni jsou rádi, a pak se ještě koukáme na pohádku, brácha usne uprostřed svých dárků, táta ho odnese do postýlky, a já, i když už jsem velkej, tak spím tu noc s našima a mám je rád...
No, a řekněte sami, mám to těm našim brát a něco jim vysvětlovat???
Třeba by to stejně nepochopili a brácha??
Ten je ještě malej a prd ví...
Jo, a hlavně to našim neříkejte, že vím jak to je, já totiž hrozně moc chci, aby ten Ježíšek přišel za rok znova....

 

Prstýnek - Majka

A zase je tu Štědrý den", pomyslím si. Za okny padá sníh a mně se nechce vstávat z postele. Kolikaté to jsou Vánoce, kdy budu sama? Čtvrté.
Jaké byly krásné Vánoce, když ještě žila maminka. To jsem se vracela domů do Javorníka. U stolu nás bylo...mamka, tatínek, sestra Ivana, malá Anička, švagr a já. Ale už nevím proč trávím Vánoce raději sama..asi ten prstýnek? Proč tatínek dal ten zlatý prstýnek po mamince, s krásně vytvarovaným květem, právě Ivaně? Ano, starala se o mamku.
Ale já žila ve městě, jinak bych se také postarala.. Od té doby jsem jezdila domů až na Nový rok...Probrala jsem se ze vzpomínek. Musím ozdobit připravený stromek. Nechce se mi. Pod umělým stromkem leží pár dárků. Vezmu jeden do ruky. Od koho je?
Nedá mi to a rozbalím ho, je v něm i dopis..."Milá Moniko, škoda, že Ti to ani letos nevyjde a nebudeš s námi. Anička i my jsme se na Tebe moc těšili. Vím, že jsi často na služebních cestách a mimo domov, proto Ti dávám dárek, který nám moc připomíná naši maminku...," rychle otevírám krabičku...prstýnek...ta moje pýcha, na dopis dopadají slzy... Kouknu na hodiny. Ještě to stihnu. Vím, že autobus nejede až do Javorníka a já půjdu ještě 3 km pěšky, ale další Štědrý večer uz nechci být sama....

 

Podivuhodné vánoce - dr.Mazel

Co takhle si přečíst (jestli se ovšem k tomu donutíte) nějaký veselý příběh týkající se vánoc. Tak tady je:

Začalo to 22.prosince brzy ráno. Vše zatím probíhalo normálně. S bratrem jsme se museli vrhnout na každoroční úklid našeho pokoje, protože všechny uklízečky, co ten menší nepořádek viděly, raději utekly domů a tam se schovaly pod stůl. Mamka dopékala poslední kousky cukroví a sem tam taky něco poklidila nebo přemístila. A v neposlední řadě taťka, který na sebe vzal opět funkci „hlavy rodiny“, na nás všechny přísným okem dohlížel.

Další den ráno doprovodili taťku domů kapr a opice. S bratrem jsme se radovali, ale mamka moc velkou radost neměla. Asi se jí nelíbila ta opička nebo co. Potom, co se mamka trochu uklidnila, jsme vynesli z našeho neosvětleného temného sklepa umělohmotnou vanu. Tu pro malé děti. Napustili jsme do ní vodu a vypustili kapra na okružní plavbu vanou. Jenomže asi za pouhou hodinu jsem zjistil, že tato vana není dostatečně velká pro našeho tříkilového kapříka (mezi námi, dosud nedovedu pochopit, jaký fyzikální vzoreček jsem pro to použil a už vůbec nevím, kde jsem ho sebral, protože se ztěží vyznám ve slabikáři natož pak v matematickofyzikálních tabulkách). Ale dál. I přes velké máminy protesty a tátovo ještě opilecké řvaní jsem kapra přemístil do našeho bazénu na zahradě.

Nastal Štědrý den. Doma jako obvykle zmatek a chaos. K tomu všemu si mamča pustila Chaozz. Každých deset minut jsem se šel nadýchat ven čerstvého vzduchu, protože mě z toho všeho příšerně bolela hlava. Taťka hledal dobře ukrytou paličku na maso po mamčině úklidu. Nakonec se musel spokojit s pouhým pětikilovým kladivem, s kterým pak vyrazil statečně do koupelny. Jakmile jsem zahlíd hlavu rodiny s kladivem, popadl jsem lahvičku éteru a kapesník a vydal se za ním. Proč? O minulých vánocích tatík minul svůj cíl a dopadlo to tenkrát moc špatně.

Ovšem po příchodu do koupelny se stala zlá věc. Kapr plaval břichem nahoru a asi po hodinovém bádání jsme zjistili, že kapr leknul. Doteť nevíme proč a jak. „Ale co teď?“ ozvala se mamča. Na tuto otázku jsem znal bleskurychlou odpověď. „Půjdu a něco seženu.“ Popadl jsem bundu a z domu jsem vypadnul rychleji než teplouš (promiňte, homosexuál) z vojenské základny. Venku byla docela zima (asi mínus třicet stupňů Celsia). Rychlostí šneka jsem se doplazil až na náměstí, kde zrovna probíhal poslední výprodej kaprů. Přišel jsem zrovna včas, protože měli už jenom dva poslední. Jednoho jsem vylovil a utíkal směrem k sladkému domovu. Asi po sto metrech jsem si vzpomněl, že jsem toho kapra ještě nezaplatil. Ale nevšímal jsem si řvoucího prodavače a utíkal jsem dál.

Doma mě mamča pochválila. Kapra hned táta s bráchou zpracovali a udělali z něj řízky. Během večeře se nic zvláštního nestalo, až na to, že taťkovi uvízla kost v krku. Ale po příjezdu z pohotovosti jsme v klidu pokračovali dál ve večeři. Po snězení kapra jsme společně odkráčeli ke stromečku. Dorazili jsme právě včas, protože stromek začal od zapálených svíček hořet. Stromek jsme rychle ztrhli na zem a začali hasit. Jenomže než jsme mohli stihnout uhasit náš stromeček, chytnul i koberec. Nakonec po uhašení obývacího pokoje jsme zjistili konečné škody. Zkráceně, v obýváku zbyly ohořelé čtyři stěny a uprostřed zachráněná sedačka. „No co“ řekl jsem „alespoň máme na čem sedět.“ V tu chvíli někomu asi zřejmě došly nervy a já pocítil na mé šíji bolest. Probral jsem se až na nemocničním lůžku. To, co se odehrálo mezi tím, si už bohužel nepamatuji.

Tak, to byla taková veselejší historka z vánoc. Ale moc bych ji nikomu nepřál. Tak a teď už všichni spát!

 

Všední večer - štědrý večer - cirrat

Dneska jsem se zdržela ve škole do pozdě, jako ostatně touhle dobou každý den. Domů jsem se vracela z Pohořelce trošku oklikou - přes Tesco na Národce, jel se mnou bratr a trošku jsme si povídali o všem možném. Abych sehnala to, co jsem potřebovala, museli jsme do třetího patra. A na eskalátoru jsme se bavili o sousloví shánět dárky.
Říct o dárku, že ho sháním, je pro mě jen jiným výrazem pro "fakt nevím, co mám dotyčnýmu dát a ani mi na tom vlastně moc nezáleží", pro společenskou povinnost. Jako když se na poslední chvíli v záchvatu zoufalství koupí předtištěné přání k narozeninám a láhev vína.
Já osobně se snažím tomuhle shonu vyhnout. Prostě letos nemám náladu na "Rolničky" a "Tichou noc" a já nevím co ještě z repráků v nadupaných barácích, kde jde o to, nechat tam co nejvíc peněz. Dají se tam pořídit pěkný a občas i užitečný (nebo užitečný a občas i pěkný?) věci, ale dárky budu vybírat rozhodně někde jinde. Nehledě na to, že letos žádný kupování papučí, šál a zástěr pod stromeček neorganizuju. Kdyby to chtěl někdo vědět, tak vybraní jedinci ode mě dostanou kvalitní čaj (a vybraní jedinci nemusí být vždycky z rodiny).
Dneska jsme si s bratrem notovali, jak se oba díváme na svět hodně podobně až stejně. Že si oba všímáme toho, že kostky v dlažbě jsou nepravidelně, že je vidět měsíc nad Příkopama, že támhle za oknem jsme náhodou zahlídli známý. A takový večer, kdy se člověk jen tak dívá, je podle mě lepší, než nucení se do úsměvu na nekonečném rodinném rozdělování cen a prémií, kde se (aspoň u nás) každý nudí a jen se dívá, jak ty "sehnané" dárky cestují k adresátům.
Další takový večer je Silvestr. Chtěla jsem být na Silvestra s přítelem. Po delším dohadování mi řekl: "A kdyby to nevyšlo, tak si ho uděláme jindy. Třeba v létě, ty beruško zelená."
A mně došlo úplně definitivně, že svátky nejsou datum v kalendáři, ale nálada mysli. Dobrou noc a hezké svátky. Třeba ten zítřejší...

 

Můj vánoční pád... - Paula

Celý den jsem tušila, že se stane něco zvláštního, neobvyklého. Zamračeně jsem proplouvala poměrně slunným zimním dnem a pochmurně kolem sebe pozorovala to Vánoční hemžení lidí poblouzněných nákupní horečkou. Mlhavě jsem si vybavovala útržky z předchozího večera, kdy mi bylo tak báječně. Dostala jsem krásnou růži od člověka, který mi byl poslední dobou hrozně blízký, objala jsem mnoho lidí, na kterých mi záleží a které velmi obdivuji, poznala jsem jména a přiřadila jsem si k nim tajemné tváře, které mi v průběhu večera poodkryly kouzla svých osobností.
Když už bylo po škole a já se vracela v podvečer domů, začala jsem si myslet, že jsem panikařila zbytečně, že jsem se zbytečně celý den tvářila nepřístupně a kysele....ale pak to přišlo, s plnou silou a udeřilo to tak hluboko, jak jen dívčí duše opojená kouzlem svátků může snést, než se zcela rozpadne na milion kousků, které se pak jen těžko dávají dohromady...
Stála jsem na autobusové zastávce a pozorovala rušnou ulici před obchodním domem, když jsem si všimla, že mezi dalšími lidmi na zastávce stojí starší muž, kolem čtyřiceti let, potácí se a hlasitě něco vykládá vysoké štíhlé slečně, která dává najevo, že ji onen muž evidentně obtěžuje. Jak bývá lidským zvykem a ze zvědavosti jsem zbystřila pozornost a naslouchala hlasitým slovům tmavého opilce. Bylo mi do smíchu, co na tom, smáli se všichni lidé na zastávce.
" Slečno, vy ste ale vysoká, a hubená...., držíte dietu? No jo, to byste si pokecala s mojí starou, ta furt něco četla o těch dietách... víte, v těch drahejch tlustejch časopisech, co se prodávají v supermarketech...ale vona je nikdy nekupovala, jenom tam tak stála a četla, dokud ji prodavačky nevyhnaly...To já radši to Metro, to je zadarmo a nikdo nehlídá, aby jej nikdo neukradl, co je zadarmo to se nekrade, to je přece jasný jak facka..."
Mladá slečna se otočila k muži zády a odkráčela o pár metrů dál. Ale muž se nedal odradit, našel si další obět, starší paní sedící na lavičce.
" Ale to víte, je fuč, ta moje stará...", uchechtl se a obrátil se směrem kam od něj odstoupila mladá slečna, ke které před chvílí promlouval, "..no a ta mladá nakonec taky.."
Zavrávoral a těžce dopadnul na lavičku.
" Už máte kapra?" obrátil se s úsměvem na paní, která se odtáhla na druhý konec lavičky s viditelným odporem.
"..taky chcípne, jako my, na Vánoce..chudák...pamatuju jak jsme kapry lovili s fotrem, kradli jsme je v rybníce...taky je mrtvej, ten kapr i fotr.."
"Už máte dárky?" zaútočil opět na paní, která se urputně snažila nevěnovat mu ani minimum své pozornosti a zarytě hleděla před sebe.
" He, já nemám prachy, ale hlavně nemám nikoho, komu bych ty dárky kupoval..víte, že by mi teo-teoreticky mohli lidi, vlastně by mi měli závidět...?"
Náhle jsem si všimla, že muž v ruce svírá potrhanou igelitovou tašku. Zhluboka vzdechl a s vypětím sil se postavil na nohy. Taška zašustila v rukou a roztrhla se..vykutálelo se z ní asi deset jablek.
" Ježíší Kriste, já zapomněl..já mám jabka...ty přece taky patří k Vánocům, jo, taky mám něco..pararám, to je atmosféra, vánočnííí..."
Začal rozkutálená jabka sbírat po chodníku a nikdo se ani nehnul, aby mu pomohl, včetně mě. Jen jsem tam stála jako přimrzlá a vůbec jsem nevěděla, co se děje, co mám dělat a byla jsem ráda, jako zřejmě mnozí ostatní, že si nás opilý muž ještě nevšimnul. Jablka se snažil nastrkat do roztrhané tašky, ale padala mu, nemohl se trefit a díru si zřejmě nebyl schopný uvědomit Náhle se zarazil, šibalsky pousmál, ostře uchechtl a začal jablka rozdávat.
" Vemte si jabko...k Vánocům..zadarmo..jen si vemte, jako dárek, jo?" napřáhl ruku k mladému muži.
" Ne děkuji, snězte si to sám." odpověděl s klidem muž a popošel o několik kroků dál.
A tak jsem tam stála a pozorovala, jak ten opilec chodil po zastávce a snažil se rozdat pomlácená jablka...všichni odmítali.
" Vy si určitě vemete.." ovanul mě alkoholem ochucený dech a černá třesoucí se ruka mi držela jablko těsně před očima...
" No na, vem si, vem si, vem si..." a rukou mi mával před obličejem a já ustupovala dozadu a snažila se pousmát, hranice mých možností povolovaly. Čapla jsem jablko, prudce se otočila a začala utíkat pryč od toho muže. Přes rychlý a hlasitý klapot svých podpatků jsem zaslechla už jen " Jé, má ho..má dárek...první, a to ještě nejsou Vánoce..kráva, ani nepoděkovala.."
Utíkala jsem a nohy se mi pletly, hlava se mi točila a cesta se rozmazávala v záplavě slz a nezastavitelných vzlyků. Zakopla jsem a natáhla se na chodníku, složila jsem ruce pod čelo a nechala svým pocitům volný průchod. Tělo se mi třáslo, kalhoty propouštěly vlhkost ze zabláceného chodníku. Bylo mi to jedno, nereagovala jsem ani na těch pár dotazů okolních chodců, jestli jsem v pořádku. Připadala jsem si tak trapně, ale naprosto přirozeně a odevzdaně. V odřené ruce jsem ucítila něco lepkavého, zvedla jsem hlavu, olízla krvavý ret a uviděla pomlácené jablko. " Co je zadarmo to se nedá ukrást" znělo mi hlavou, ale není to pravda. Ten dárek, to nahnilé jablko, které jsem svírala v ruce, mi právě ukradlo Vánoce a víru ve Vánoční pohodu, kdy má být všechno tak trochu jinak...

 

Ach ty vánoce - black

Jsou 2 dny před Štědrým dnem. Všichni kolem jsou tak šťastní, plní očekávání, plní naděje. Nevím proč, ale vždy kolem Vánoc se lidé sbližují, dělají si radost. Všude vládne shon, nikdo nemá čas, ale přece jen, pokud se zastaví, vidíte tu naději, to nádherné očekávání. Mají radost ze sebemenší blbůstky.
O každých vánocích se mi podaří někoho učinit šťastným. Tento rok to byla moje kamarádka. Určitě znáte ten pocit, když se dovíte, že jste dopomohli člověku ke štěstí, k jeho snu. Všichni máme sny, všichni je chceme uskutečnit. I když jsou některé nesplnitelné, věříme v ně. Jakmile se sen rozplyne pod tíhou beznaděje, je člověk tím nejnešťastnějším. Snů je spousta. Ale většina se plní o vánocích. Proto mám vánoce ráda. Lidé se občas usmějou, i když nemusí, snaží se být k sobě hodní, protože je to jakési pravidlo, jakýsi zvyk.
Teď bych asi měla začít psát o tom, jaké sny se splnily mně. Pravdou je, že žádný. Sním o všem možném, ale zdá se mi vše neuskutečnitelné. Věřím, moc věřím, že se vše podaří. Ale prostě se nedaří. Věřím ale, že vše se jednou zlepší, i když to tak momentálně nevypadá. Věřím, že najdu někoho, kdo mě bude mít rád a koho já budu neméně milovat, věřím, že všechny problémy časem zmizí, věřím ve všechno. Vždyť jsou Vánoce…
Proto bych prosila všechny, kdo to teď čtou, ať nepřestanou věřit. Nepřestanou věřit ve své sny, i když jsou sebevíc bláznivé. Alespoň věřte o Vánocích. Usmějte se. Vždy je člověku líp, když se usměje. Tak se, prosím, usmějte. Na chvilku.
Děkuji.
Všem Vám přeji nádherné Vánoce, neméně nádhernější rok, ať se Vám splní alespoň jeden malilinkatý sen.

 

Máme dost hlad - Ikeda Hiroshi

V každé této době se mě Češi často zeptají "Ty znáš Vánoce?" "Buddhisti také oslavují narození Budhy?" "jsi křesťan? To není možně, protože Asiaté jsou blázni, tak nemůžou věřit v Ježíše Krista!" De fakt Vánoce jsou nejdůležitější slavnost v Japonsku.

V Japonsku jsem chodil do katedrály. Proto musím poslouchat velice dlouhé Kazaní biskupa. Vždy jsem se nudil.
Jedné vánoční mše, ve kterém Kázání biskupa bylo dost dlouhé než obvykle, díky jeho Kázání jsem myslel, že já jsem zapomněl na význam Vánoc. Musím
přemýšlet o tom jako duchovní. Nesmím uvažovat jenom o dárku, jídle i pití.

Tehdy jeden kněz šeptal druhému knězi, že "jeho Kázání je pěkně dlouhé. On to ví, že máme strašně hlad?" De fakt jeho hlas byl velmi silný. Proto všichni, kdo byli v kostele, mohli slyšet. A dali jsme se do smíchu. Chudák biskup, červenal se, a hned musel skončit Kázání.
Po vánoční mši náš kostel vždy konal vánoční večírek. Ten den jsme všichni nahlas najednou pozdravili "Máme dost hlad" místo vánočního pozdravu.

  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter