| |
| |
 |
|
 |
 |
 |
Nepamatuji si všechno, co jsem vnímal jako dítě, ale jedno se mi vrylo významnou měrou do paměti. Byla to chvíle, kdy jsem si uvědomil existenci smrti, jako něco konečného a něco, co nemine nikoho z nás. Několik nocí jsem usínal s pláčem a hrůzou nad marností života, který ukončí smrt a s ní zmizí všechno, co jsme milovali. Bylo mi tehdy sedm let a smrt mi připadala strašlivě nelogická a krutá. V těchto několika dnech pro mě skončilo dětství, neboť do té doby bylo všechno pro mě přítomnost. Bez minulosti a budoucností. Od toho okamžiku se považuji za dospělého, protože na mě dolehla tíha času a bytí.
Člověk si najednou začne uvědomovat fakt, že se narodil, a trápí se smyslem toho, co bude. Nejsem nejmladší, ale stále víc se vyrovnávám se skutečností, že mám čím dál méně času na to, abych se dopátral konečného poznání. Je pravděpodobné, že kráčím bludnou cestou, protože vnitřně cítím, že odpověď existuje ale odpověď nenalézám.
Vše, co mě obklopuje, mě připadá záhadné a tajemné. Tíha věcí a majetku, jako by mi bránila v pochopení. A zatímco bojuji s tímto poznáním, obtížně se dorozumívám nejen s okolím, ale především sám se sebou. A všechno co dělám má jednu základní podotázku. Jaký to má smysl, pokud vůbec nějaký je. Čím by se měl člověk zabývat, aby došel poznání už za života v té podobě, jak ho vnímá svými smysly. Marnost nad marnost, všechno je marnost, nastolil téma filosof a svým způsobem je to jedno z lidského vysvětlení, pochopeni a popsání našeho bytí.
Jak se tedy zachovat k našemu životu? Pojmout ho materiálně se vší hrabivostí, které jsme schopni. Být "kabátníkem", který využije proudu, který zrovna teče zrovna okolo a přebírat jeho tvar, protože sami nemáme tvaru. Nebo být lhostejný a apatický k existenci materiálna a vznášet se v absurdnu duchovna, který nejsme schopni svými smysly pochopit. Nežádat od nikoho nic a ani sám od sebe a žít v jakési neutrální moudrosti. Či snad zříct se úplně sebe sama a žít jen pro druhé, pro jejich pocit štěstí, který nejsou schopni sami nalézt. Jakou cestu zvolit? Jak se vymanit ze všeho, co nás lidé naučili a v čem jsme zpohodlněli? Kterým směrem se otočit, abychom pochopili ty nesmírné rozlohy lidského bytí v dimenzích, které se nedají popsat lidskými způsoby?
Možná, že všechny cesty mají smysl. Protože zřejmě každý máme nějaké určení, proč žijeme tak jak žijeme a není to jen našimi vlastnostmi, ale jeho určením, ať už se dožijeme materiálního bohatství a dlouhověkosti nebo sáhneme ve svém životě k sebevraždě. A tak člověk žije nebo přežívá svůj život v dimenzích, jakým ho může a chce chápat, až ke svému fyzickému skonu. A je to logická cesta, která má svůj význam. Stejně jako to, že člověk umírá mladý i když by se zdálo, že nesplnil své poslání. Myslím si, že člověk neumírá náhodou, a proto předčasná smrt je stejně přirozená jako každé jiné umrtí a je nevyhnutelná. Nemohu proto naplnit svoje srdce žalem, ale ani radostí. Jen pochopením a smířením nad prázdným místem v té přítomnosti, kde se člověk, který zemřel, nacházel.
|
|
|
|
