|
Popelky
-----------
Slunce spletlo prsty s ručičkami
vloček bílých poslů zimy,
jež zimou bledé bez těl vlády
stékaly po větévkách - v blaženosti čiré vody.
Na Olšanských hřbitovech, kde rov se blýská
vpily se pokojně v ta smutná místa
pohladit láskou svou prochladlé kosti,
tak z vloček stali se smuteční hosti.
U duší tajemných, kde srdce nebije
místo kytic smutečních a černého závoje
sešly se v praménkách u šedých skeletů
toužily ... toužily ... jen vypařit se z hlíny ven !
... o cestě do mraků, o cestě ke světu.
Čas plynul jako kouř od dýmky starobní
a vločkám se splnil ten - sen navléct šat svatební,
tak padal sníh podruhé z větrné oblohy,
sešly se pospolu a bez slova odporu krajinu pokryly.
Netušíc, nevědouc, kde kdysi byly,
táhly k nim pocestné, podivné síly,
vždyť proč zavrhnout cokoliv, pro minulá dění ?
Co bylo bylo, co bylo už není ...
|
|
|
