Není tu kousek ticha,
slunce se kutálí po střechách,
stíny jsou obrysy
bez duše hmoty.

Jen tu a tam keř
a kolem zem
vyšlapaná,
beze zbytku trávy.

Nic víc než hromada mas
v kovových klecích
a všude hluk.

Nic víc.

Prázdnota bez barev.

Jen odrazy slunce
ve sklech oken dávají tušit
koloběh dne i noci.

Jak vytržené z kontextu,
nezapadající do logiky
přírodních zákonů
a přesto žije
svým hlučným životem dál.