„Jak se mám přitulit?“

Ta replika mi vyrazila dech.

Usínáš na břiše,

s peřinou na zádech,

rukama pod hlavou,

přikrytá docela...

…jak se máš přitulit?

Kdysi's to věděla,

sama jsi, bez ptaní,

pro nás dva hledala polohu na spaní,

že při ní noc co noc splynula naše těla,

usnula v klubíčku a nebo uletěla,

na tuhle reakci od své (jsem myslel) ženy

pro zbytek života,

ne, nejsem připravený

a moc mě netiší, hledaje lepší stránku,

tvé tiché dýchání, je vrahem mého spánku,

xkrát do minuty vpich jako vidlemi,

neléčí říkat si:  je to jak s básněmi,

buďto to samo jde a nebo vůbec nijak,

když sama nevíš jak, i kdybych pro naviják

utíkal, těžko tě přitáhnu.

A nějak náhle vím,

na téhle blokádě nic ničím nezměním.

Jenomže hledejte v útrobách básníka,

který se půlnočním zoufalstvím zalyká,

rozum či logiku.

                               On právě ztrácí lásku...

…“jak se mám přitulit?“

Co je to za otázku?

V myšlenkách ožil mi zuřivý červotoč

a pohání ho podezření,

že dotaz příliš přesně vyřčen není.

Ne "jak se přitulit?" zní správně...

…ale "proč?!".