Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 26.4.
Oto
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky 24. kapitola z kolekce Z té noci mezi světy
Autor: Sakora (Občasný) - publikováno 14.8.2009 (13:09:58)
další>
Ještě den a noc konejšil mne klid před bouří. Úspěšně vyhýbali jsme se nepřátelským zvědům rozesetým po kraji. Však blízkost střetu zdála se neodvratnou. Nad ránem dalšího dne probudil mne bojový ryk cizích jezdců, ktreří okamžitě začali pustošit naše zmateně budící se vojsko. Hlídky naše buď zklamaly, nebo byly umlčeny dříve, než stihly vyvolat poplach.
Boj z blízka je pokaždé děsivým představením. Jest veden bez zvuků bubnů, bez halasných pokřiků. Ozývá se jen zvuk čepele procházející lidským masem, jen poslední tiché výdechy života. Pohledy umírajících bojovníků nejsou ničemu podobné více, jak skoleným laním. Pryč je vzdor, přichází čas pokory se smrtí. Spoře oděn, tančil jsem svůj poslední tanec za potlesku krve. Ač králem, nemyslel jsem na vlast. To je za ni!, ozýval se křik v mé hlavě. Až do posledních sil, až do umdlení. Když zastřel mé myšlenky již stín, tam na zemi, pohřben mezi svými věrnými, prosil jsem boha, ať odpustí mi. A prosil jsem ji, ať …

Bzukot mouchy, to byl ten zvuk, co mě probral. Tak nepatřičným zdál se na místě, kterému vládla smrt. Nemohla jsem se nadechnout ani pohnout, přesto jsem byla tomu nešťastnému tažnému oři, pod jehož vahou jsem částečně spočívala, neskonale vděčná. Jen jemu, jen náhodě vděčím za život. Nechtěla jsem vstát, pach krve a moči a kdoví, čeho ještě, mě jen připravoval na hrůzy, které jsem měla spatřit.
Překvapený pohled vojáka, jenž vyhlížel jen jako by spal, pohledná tvář bez stopy krve, jen v půli pasu rozevřená roklina ... Hlava s černými kadeřemi … tak daleko od těla. Dýka zabodnutá prudkou ranou do kmene stromu s torzem ruky. Tedy kromě všech těch jen obyčejně mrtvých znetvořených těl. Bylo mi …, jak to jen popsat, chtěla jsem umřít, nebo aspoň omdlít, ale zmohla jsem se jen na zvracení u jednoho ze stromů.
Musím pryč! Musím zpátky! Buk, trny, domov!

„Mairone!“ probral mě můj vlastní výkřik. Ještě ho nevidím, ještě si mohu nalhávat, že žije.
Nemohla jsem nalézt jeho tělo. V zoufalství a naprosto nelogicky stoupla jsem si doprostřed toho prokletého místa a zavřela oči. Neoslovovala jsem boha, svou prosbu posílala jsem strážkyním. 
„Prosím, až otevřu oči, tak Mairona najdu a on bude žít. A já splním svůj úkol a odevzdám jej horalům. Prosím!“ drmolila jsem si pořád dokola.
A pak jsem prohlédla a našla, co jsem hledala.
Nevím, co bylo těžší, zda dostat bezvládné těžké mužské tělo na vůz, nebo odchytit dva z přeživších koní a přinutit je nechat se zapřáhnout.
Když jsem odtamtud vyjela, byla jsem k smrti unavená, ale nekonečně vyrovnaná. Netrápily mne obavy z útoku nepřátel. Proč taky? Toto předpověděla strážkyně. A já jen vykonávám posla osudu. Hleděla jsem dopředu, jen dál, jen vpřed k horám na obzoru. Neměla jsem právo dopřát si luxus přestávky. Čemu by pomohly vroucné polibky té bílé tváři bez známek života? Není čas na lítost a slzy. Srdce mne bolelo, ale zakázala jsem si pohled do vnitřku vozu a dívala se jen po bílých vrcholcích hor v dáli.
Jen jedenkrát odvážila jsem se zastavit, bylo nutno napojit koně. Ustrašeně sedla jsem si vzadu ve voze a hlavu bojovníka si položila do klína. Ani těch pár kapek vody nepolkl. Roztrhla jsem jeho oděv na místech, kde nejvíce bylo zaschlé krve a pokoušela se ty rány aspoň vymýt. Naštěstí už nekrvácel. Naštěstí ještě žil.
To je vážně ironie, kdykoli se on nachází krok od smrti, je odkázán jen na mou pomoc. Střílí si ten osud z něho nebo ze mě? Co s ním bude, až odejdu? Nikdo jej nezachrání, nebo se mu přestanou dít tyhle katastrofický události?

V pomalém rozjímání projížděla jsem studenou krajinou, chlad předjímal blížící se horská pohoří. Tak jako kdysi, přistihla jsem se překvapená krásou a neporušeností zdejší přírody. Tolik zvěře jsem zahlédla v lesích! Samozřejmě přicházela do blízkosti vozu, zcela beze strachu hleděla zvířata na mě. Čarovné místo, pomyslela jsem si. Kdyby ho nezkazili lidé svým válčením, svou touhou po moci a majetku. No jo, jsem tu jako doma.
Z úvah vytrhlo mne zvolání. Jak jsem nepozorná!

„Stůj! Kam … Ethis?“ Tavelonův hlas přešel do překvapeného úsměvu.
„Tavelone,“ vydechla jsem úlevou. Zvládla jsem to, našla jsem horaly!
„Povíš mi, kde ses tu vzala? Lesy kolem jsou plné nepřátelských hord a země zmítá se v bojích! A tebe spatřím jet krokem jen tak přes planinu … život tě omrzel? Nebo hledáš strážkyně?“
„Potřebuji pomoc,“ šla jsem rovnou na věc, „věř mi, že nechci nikoho z vás ohrozit a pravdou je, že konám z popudu strážkyně, i když jsem ji už dlouho neviděla.“
„Nemám důvod ti nedůvěřovat Ethis. Ačkoli se asi nikdy nedozvím, kdo jsi a co tu hledáš, pamatuji, že v boji tenkrát statečně jsi nám pomohla a na to se nezapomíná. Bude-li v našich silách ti pomoci …“
„Ne pro sebe, ale pro těžce raněného ve voze potřebuji pomoc.“
„Pojeď tedy za mnou,“ rozhodl Tavelon  a překvapivě rychle se vyhoupl na koně.
„Počkej, prosím, musíš mi něco slíbit! A musíš vědět, kdo je v tom voze. Slib mi, prosím, že když mu odmítneš pomoci, necháš nás jet!“ má slova diktoval mi náhlý strach. Co když dělám chybu?
„Dobrá,“ usmál se Tavelon blahosklonně, „tak kdo je tvým zajatcem? Krále Arnala přede mnou jistě neskrýváš, no a jinak se nemáš čeho bát.“
On se smál svému vtipu, mně se srdce přestěhovalo až do kalhot.

„Krále vskutku nevezu,“ nadechla jsem se, „však jeho bratra …“
Pevně jsem v dlaních svírala napnuté opratě a sledovala každý záchvěv na horalově tváři. Úsměv vystřídal zkoumavý pohled a na čele se mu objevily zachmuřené vrásky. Jeden prudký pohyb a prásknu do koní! Otázka je, jak daleko bych se sama dostala …
„Je-li pravda, co říkáš, je to jako bys jej vydala na smrt. To nevíš?“
„Ty zase nevíš, že Arnal je mrtev a jeho bratr je jediným vaším králem.“
„Co nám po králi? Nikdy nezapomeneme Maironovi, kolik prolil naší krve!“
„A kolik jste vy zabili jeho vojáků? Taky to byli něčí synové.“
„Nech mě nahlédnout blíž, Ethis, chci si být jist.“
Kývla jsem, i když jsem se nehorázně bála. Ale Tavelon mě nezklamal, stačil mu jediný pohled.
„Toto nemohu rozhodnout sám, vyčkej zde. Máš mé slovo, že se vás nepokusíme ze zálohy napadnout.“

Krve by se ve mně nedořezal, natož slova. Vlezla jsem si dozadu k raněnému, byla jsem na dně psychických i fyzických sil. Jestli máme umřít, tak spolu.
Za hodnou chvíli zaslechla jsem dunění kopyt. Pravou rukou jsem chytila Maironův meč, netušíc ovšem, co bych s ním ve skutečnosti dělala.
„Ethis?“ ozval se zvučný Dartasův hlas.
Seskočila jsem z vozu i s tou těžkou zbraní. Málem jsem si s ní podrazila nohy. Jistě jsem je pobavila.
„Nepředstírám, že chápu tvé jednání. Je-li to však vůle strážkyň, poskytneme Maironovi pomoc a ochranu do doby, než se strážkyně znovu objeví a objasní svůj záměr.“
„Nyní již neotálejme, jeho stav je zajisté vážný!“ vykřikl Tavelon. Jeden z horalů vyšvihl se na kozlík a ujal opratí. Do tábora vjela jsem držíc králova bratra za ruku.




Poznámky k tomuto příspěvku
Věza (Občasný) - 14.8.2009 > napínavé
Body: 5
<reagovat 
Lamarski (Občasný) - 27.8.2009 > Řeč Ethis a ostatních už je úplně stejná, těžko rozeznat, že ona je vlastně "naše". ještě mě napadlo, že Mairona by asi sama neutáhla na vůz, jistě to nebyl žádný padesátikilový věchýtek:) na druhou stranu Ethis je zvyklá na koně, musí mít pořádnou páru...
<reagovat 
 Sakora (Občasný) - 27.8.2009 > Lamarski> Díky za postřehy, projdu tu řeč ještě jednou, ale ono se tu archaicky mluví spíše jen na hradě, v té jejich jako vyšší společnosti. Horalé, apod. mluví jak jim "zobák narost", tj. vlastně jako Ethis.
Tak samozřejmě, že by to byla dřina, představuju si, že by ho trochu zvedla, trochu táhla, někde opřela... člověk, když musí, dokáže mít neuvěřitelnou sílu (trénuji na našem rozestavěném domě :-)
Chytit dva jezdecké koně a zapřáhnout je do postrojů... to by byla určitě větší "pecka". Ale zase je to poprvé, co musí ona vyvinout fyzickou sílu nad rámec svých možností, tak proč pro jednou ne.
<reagovat 
 Lamarski (Občasný) - 27.8.2009 > Sakora> Právě proto předpokládám, že má sílu z těch koní. Já bych to už neutáhla, doby tréninku ustaly. Tuhle v metru jsem viděla paní co vlekla svého manžela, co se na ni kácel v bezvědomí a nebýt chlapa vedle..., ale je fakt, že ta paní byla pokročilý střední věk.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 (24) 25 26 27 28 29 30 31
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter